Znáte tu větu… Zabili Kennyho, parchanti! Zazní téměř v každém dílu nesmrtelného seriálu South Park. V následujícím díle ale Kenny vždy vstane z mrtvých a dál nesrozumitelně huhňá ze své kapuce.
Náš Kenny ale nesmrtelný nebyl. Vlastně Barabášův. Kenny byl malý plyšový tvor, nejspíš pejsek, ale možná svišť nebo králík, ono to bylo poslední dobou už dost těžké určit, protože díky trvalé Barabášově péči přišel postupně o obě oči, uši, ocásek, a tlapky mu už taky moc nedržely. Bylo i dost obtížné identifikovat jeho barvu, něco mezi béžovou, žlutou a hnědou.
Barabáš Kennyho miloval. Ujal se ho jednoho dne, a tak náruživě si s ním hrál, že jsme ho nejdřív považovali za jeho kořist. Vrhal se po něm, vyhazoval ho do výšky, proháněl ho packami po podlaze, prostě hrál si s ním jako kočka s myší. Doslova. Tak vznikla přezdívka Kenny. Naivně jsme si mysleli, že Barabáš toho plyšáčka prostě znovu a znovu vraždí – a on znovu a znovu vstává z mrtvých.
Pak nás ale začaly trochu vyvádět z míry Barabášovy snahy strkat Kennyho do misky se žrádlem, do misky s vodou, a hlavně dlouhé mňoukavé rozhovory, které spolu ti dva vedli. Jak to s nimi skutečně je, jsme pochopili, když jsem jednoho dne Kennyho umyla a dala na okno uschnout. Barabáš okamžitě vyskočil na parapet, svého miláčka chytil do zubů a s plnou pusou mi vynadal. Vždyť mohl spadnout!
Náš kocour se prostě o svého mazlíčka staral s dojemnou pečlivostí. Krmil ho, napájel ho, staral se mu o zábavu, a když přišlo jaro, nosil ho na balkon na sluníčko.
Jednou jsme seděli u kamarádů na chalupě, už se setmělo, oheň vesele prskal a my jsme vyprávěli kamarádům Barabášovy a Kennyho historky. Kamarádi si mysleli, že jim věšíme bulíky na nos, když v tom se ozvalo mňoukání, a z chalupy vyšel Barabáš, v puse nesl Kennyho a důstojně dokráčel k ohni. Tam si lehl a Kennyho si položil mezi přední pracky. Všechny pochybnosti v tu ránu zmizely.
Ale jak jsme se druhý den ráno balili, na Kennyho jsme nějak zapomněli, a on zůstal ležet v trávě u toho ohniště. Trvalo si půl roku, než Kenny docestoval domů, nějakou dobu se povaloval na Šumavě na chalupě, pak byl na návštěvě u jejích majitelů v Praze, ale nakonec se Kenny a Barabáš zase setkali. Byli jsme zvědaví, jestli si Barabáš bude pamatovat, přeci jen, půl roku je dost dlouhá doba.
Jak jsme byli naivní! Kennyho jsme položili na postel v hotelovém pokoji, kde jsme trávili noc na cestě z Čech. Barabáš se na něj okamžitě podíval, a ztuhl, jako by nemohl uvěřit svým očím. Pak se s mohutným mňááááuuuuu vrhl na postel, vrazil do Kennyho packami a tlamou zaráz, nacpal si ho do pusy a hned ho zase vyplivl, vyhodil ho do vzduchu a v zápětí sám opsal oblouk, kterým Kenny proletěl. Řádili spolu asi půl hodiny, než se Barabáš svého kamaráda nabažil. Pak ho šťastně nacpal do misky se žrádlem, vyráchal ho ve vodě a vrátil se s ním do hotelové postele.
Nic ale netrvá věčně, a tak se navršil i Kennyho osud. Spolu s tisícovkou dalších, zdánlivě postradatelných drobností odešel při jednom požáru z tohoto světa.
Ztráty postupně přebolí, některé jsou nahraditelné, jiné ne. My bychom chtěli zjistit, jestli je pro Barabáše nahraditelný Kenny. Barabáš už má nový domov, krásnější, než ten starý. Může se prohánět po zahradě, šplhat po stromech, vydávat se na noční loupežné výpravy a nestrávené zbytky myší vyvrhovat na koberce. Může, vlastně musí, si svoje nové teritorium obhájit před místními kocoury. Může prohánět i sousedovic psa, protože to je takový trouba, že se od kocoura prohánět nechá. Má tu zkrátka tolik zábavy a nových podnětů, že možná už žádného plyšáčka nepotřebuje.
Přesto bychom to chtěli zkusit. A tak hledáme Kennyho č. 2.
