Česká televize nedávno opět uvedla působivý dokument „Naše dítě gorila“ o životě gorilí samičky Digit ze zoo v St. Martin La Plaine. Film je z roku 2005, a tak se nabízí otázka – jak se daří Digit dnes? Podařilo se ji začlenit do gorilí rodiny? Pro ty, co film neviděli, jej stručně shrnu. Digit se narodila 27. 10. 1998 samici Pamele, jejím otcem je stříbrohřbetý Tam Tam. Pamela ale o svoje mláďata nedokázala pečovat, a tak Digit vychovali majitelé zoo, manželé Pierre a Eliane Thivillon. Při péči o malou gorilu ale postupovali spíše jako při péči o lidské dítě – a následky si Digit nese dodnes. Film z roku 2005 končí poměrně optimisticky – z Anglie přichází do zoo nová skupina goril, do níž se Digit začlení.
Otec Digit a Gincka, stoíbrohobetý Tam TamJana Hajduchová
Poprvé jsem se do zoo v St. Martin vypravila v červnu 2008. Gorily Digit a Gincko jsem našla v samostatné kleci, v té, kterou známe z filmu. Na hraní měli jeden velký plastový sud (se kterým ale umějí věci!). Digit vypadala jako „typická naštvaná nudící se gorila“. Když se u klece někdo zastavil, netrvalo dlouho a ona vší silou praštila do mříží, nebo vzala barel a nebýt pletiva, hodila by ho divákovi na hlavu. Gincko byl vedle ní zjevně trochu ušlápnutý, troufl si jen to, co mu ona dovolila.
Ve filmu se mluví i o výstavbě nového gorilího pavilonu, údajně největšího v Evropě. Na pohled vypadá překrásně – expozice jsou ohromné, skrz každou teče potůček. Spousta pravé i umělé zeleně, před gorilami chráněné jen nizounkým elektrickým ohradníčkem. V prvním výběhu žije sám mladý sameček Euro, nedávno oddělený od rodiny Tam-Tama. Dorostl do věku, kdy jeho soužití s původní rodinou nedělalo dobrotu.
Platon
V sousedním výběhu žije starý Platon – typický příklad gorily, jejíž život byl definitivně poznamenán drastickými zážitky v dětství a odloučením od rodiny v divočině. Jako mnoho jiných goril se dostal do zajetí poté, co byla jeho rodina vyvražděna, několik let žil jako domácí mazlíček v nějaké francouzské rodině, a pak putoval po různých zoo, ale nikdy se ho nepodařilo úspěšně začlenit do gorilí rodiny. Platon se nikdy nenaučil chovat jako správný gorilí samec, nikdy se s žádnou samicí nepářil a s málokterou se snesl. A tak dožívá svoje roky o samotě, se zdravotními problémy. V roce 2009 už jsem jej v pavilonu nenašla, zemřel na rakovinu prostaty.
A v posledním výběhu jsou další tři poměrně mladé gorily, které rovněž známe z filmu, samec Kishum a samice Bandi a Tamila. Vytvořily harmonickou skupinu, samice si spolu hrály a jejich život zpestřují i kočkodani, kteří s nimi sdílejí výběh. O rok později ve skupině chyběla Tamiela, která podlehla střevní infekci, zato Bandi chovala desetiměsíční mládě N´Tamiho.
Bandi a malý N´Tami ve svém luxusním pavilonu
Podruhé jsem se do zoo v St. Martin dostala po roce – v červnu 2009. Doufala jsem, že se nakonec podařilo začlenit Digit do gorilí skupiny, a tak pro mě bylo trošku zklamáním, když jsem ji našla v téže kleci jako loni. Byla jen o něco baculatější a letargičtější. Ani u ostatních goril z její původní rodiny nebylo skoro nic nového. Tam Tam, Hyasmina a Pamela a Jade s Gypsy – mláďaty Hyasminy, vypadali spokojeně, ale na rozdíl od minulé návštěvy předvedli, že navzdory své váze dovedou i vyvinout poměrně slušnou rychlost.
Nedaleko Digitiny klece jsme potkali majitele zoo Pierra Thivillona. Odhodila jsem všechny obavy z jazykových bariér a řekla si, že taková příležitost se hned tak nemusí opakovat, a zasypala ho otázkami. Nejvíc mě samozřejmě zajímalo, proč je Digit stále s Ginckem v kleci vedle domu Thivillionových. Záměr spojit ji s jinými gorilami se opravdu nepodařil, jeden z důvodů byla její agresivita, ale hlavní důvod je opravdu ten, že se s ní Pierre a Eliane nedokázali rozloučit. A tak Digit stále ještě, i když jí je jedenáct, chodí na noc do své ložnice v jejich domě. Zatímco jsme seděli před domem, Digit opodál v kleci zadumaně seděla u mříží.
Digit v roce 2008
Je to dnes gorila v nejlepším věku, dospělá a nadosmrti poznamenaná výchovou, které se jí dostalo. Její šance na zařazení do skupiny goril se rok od roku snižují, i když je nelze podle mě úplně vyloučit. Nechci ale spekulovat o její budoucnosti, spíš se zamyslet nad jejím příběhem. Pierre a Eliane udělali chybu, když ji vychovali jako lidské mládě. Nic na tom nemění, že to je chyba z lásky, ve snaze poskytnout tehdy utýranému zuboženému gorilímu miminku to, co nutně potřebovalo – milující náruč a péči. V zoo jsem ale na vlastní oči viděla i řadu příkladů, svědčících o tom, že jejich přístup k chovu zvířat je postaven nejen na „chybující“ lásce, ale i na hlubokých znalostech a porozumění potřebám zvířat. Kdybychom měli zůstat u goril, svědčí o tom příběh Gincka, který rovněž nebyl Pamelou přijat, a vyrůstal v gorilí školce ve Stuttgartu. Nebo příběh malého N´Tamiho, který musel být Bandi kvůli její nemoci odebrán a týden žil v péči ošetřovatelů, ale po jejím uzdravení se podařilo jej matce vrátit. To je vždy považováno za velký úspěch. A v neposlední řadě o tom svědčí i spolupráce zoo se záchrannými centry v Africe i projekty ve Francii. V mých očích tato fakta převažují nad chybou v péči o Digit. I když tím byl nenávratně poškozen jeden gorilí život, její pěstouni se díky ní naučili o životě goril mnohé, a ze všech sil se to snaží vracet nejen zvířatům, které chovají ve své zoo, ale i těm v Africe.
