Často se takto drsně hovoří o generační propasti mezi rozdílnými zájmy mladých a starých. K tomu se ještě přidává téma důchodů, které stávající produktivní veřejnost financuje s tím, že na jejich důchody nebude dostatečný počet nově narozených, kteří budou dotovat jejich generaci.
Je z tohoto bludného kruhu nějaké východisko? Demografické změny, kterými společnost prochází jsou novou výzvou k řešení. Politická garnitura stojí před rozhodnutím, jak co nejlépe sladit zájmy všech věkových skupin, ale jde i o jedince, jak se k nastalé situaci postaví a jaký k ní mají a budou mít přístup.
Při debatách o potřebě šetřit si na budoucnost se často setkávám s názorem: „Já se stejně důchodu nedožiju, proč bych se měl/a uskrovňovat?“ Z demografických průzkumů však vyplývá, že nedojde-li k nějakým nepředvídatelným událostem, jakými byly v minulosti války či epidemie, tak je velmi pravděpodobné, že osmdesát let v plné svěžesti bude spíš pravidlem, než výjimkou.
Mnoho dnešních osmdesátníků, respektive osmdesátnic, neboť to jsou ženy, které díky zdravotnictví a hygieně neumírají při porodech a žijí řádově o pět let déle než muži, pobývá v různých formách seniorských zařízení a slýchám často kritiku, že nejde o žití, ale o přežívání, neboť mnohdy jen leží, přijímají potravu a vyměšují do plenek.
S kvalitou života je spojována osobní mobilita, schopnost pohybovat se po svých. Tímto směrem směřovaly otázky ošetřující lékařky mé maminky, která se mě ptala, zda chodí na procházky, či zda si dojde na nákup. V posledních týdnech života chodila jen na zápraží domku, aby se potěšila kvetoucími květinami a produkty, které na jaře zasadila, nicméně pravdou je, že toho moc nenachodila ani měsíce či roky před tím. Turistika jí blízká nebyla a sport ji také nezajímal. Byla jak ta babička v Hutkově písni, o které zpívá, že…“babka se dožila devadesáti let, nikdy necvičila, co světem stojí svět...“ K té mobilitě jsem doktorce odpověděla, že světový filosof Immanuel Kant nikdy neopustil rodný Královec a nikdo by si o něm netroufal tvrdit, že kvalita jeho života byla horší, než kvalita přemisťujících se mas. Český filosof Emanuel Rádl napsal Útěchu z filosofie v posledních letech svého života, kdy byl upoután na lůžko. Tomuto handicapu vděčil za možnost obrátit se do svého nitra, ke svému vlastnímu zdroji, a v klidu z něj čerpat.
Nevím, jaký je vnitřní život dnešních ležáků, nesetkala jsem se s žádným výzkumem na toto téma. Není ostatně ani velké povědomí o vnitřním bohatství lidí mnohem mladších. Při současném spěchu se dá tušit, že může jít i o únik určitého druhu - i před sebou samými. Erich Fromm kdysi napsal, že je důležité se dokázat rozhodnout mezi tím, zda chci "být" oproti silně konkurující potřebě "mít".
Velkou roli v současných demografických změnách hrají i zakořeněné představy o hodnotách ve společnosti. Jak vydržet s jedním partnerem či partnerkou padesát i více let a nebýt nerudným dědkem či komandující semetrikou? S postupujícím věkem se většina vlastností umocňuje, z mladého cholerika se s malou pravděpodobností stane dobromyslný staříček.
To, že by se stářím stávali lidé moudřejšími by platilo v případě, že by na osobních vlastnostech celý život pracovali, aby se v závěru života mohli ohlédnout zpět a s uspokojením konstatovat, že žili dobrý život dobrých lidí.
Na jedné z mých životních křižovatek mi jeden moudrý Ind poradil: "Buď užitečná a uvidíš, že zdroje přijdou." Jelikož měl pravdu, tak si dovoluji tuto jeho radu poslat dál.
