Pravila před léty babička poté, co v nejlepších letech ovdověla. Zůstala sama se dvěma malými dětmi, domkem a velkou zahradou. Na každou práci v domě si najímala řemeslníky za těžce vydělané peníze. Dřela na družstevním poli, doma na malém hospodářství, živila sebe i děti sama.
Ačkoliv se o ni muži ucházeli a dělali jí vážné nabídky, babička měla jasno. Manžela jí to zasypalo v dole a dnes se můžeme jen dohadovat, zda jiného muže nechtěla, proto, že ten její byl tak dobrý, že věděla, že jemu rovného nenajde, nebo si jen nechtěla komplikovat už tak složitý život.
Jako dítě jsem u ní trávívala prázdniny a byly to šťastné dny. Pamatuji si ji jakožto osobu plnou humoru, radosti a optimismu. Její zahrádka byla rájem jiřin všech barev a květenství, nechávala mě je zalévat, vázat do kytic na hrob, na který jsme chodili každý večer opečovávat stejně krásnou zahrádku v menším vydání, než byla ta její kolem domečku. Jedli jsme, co dům dal, každý rok zabíjela prase, sádlem se mastily housky i ovocné knedlíky, což mě velmi nechutnalo, ale jedla jsem, nic jiného nebylo. Přes práci, které měla nad hlavu, si vždy našla čas jít se s námi vykoupat, dělat si legraci z našich nápadů i začínajících milostných dobrodružství.
Ženy z druhé strany příbuzenstva měly jinou filosofii. Domnívaly se, že život bez muže je jen polovina života, a když některá ovdověla, či se rozvedla, tak začala vyvíjet značné úsilí, aby si našla nového partnera. To se jim docela dařilo. Bývaly pěkné, pracovité, avšak poté, co uvízly v tenatech nových svazků, zpravidla závislé bydlením na novém partnerovi, jejich energie postupně mizela, až zhasla docela.
Jednou mi vyprávěli, jak přijela k babičce jedna se svým nápadníkem. Babička prý kroutila hlavou, co na tom pupkáči má, proč ho tak obskakuje? „To se nestydíš kolem něj tak tancovat?“ Neodpouštěla si kritické a hlasité komentáře na žádného z nápadníků, kterými se přijížděly pochlubit. Babička je vždy podrobila takové analýze, že bylo dřív nebo později po lásce. S posledním kandidátem tam nakonec žádná raději nejela, protože by skončily tak, jako ona – bez chlapa. S tím rozdílem, že ona se tak rozhodla ze své svobodné vůle, ony by tak dopadly nechtěně. Raději s babičkou omezily kontakty, protože: „on ji neměl moc rád“.
Při náhodných návštěvách těch zadaných se zdálo být vše v nejlepším pořádku, pod zástěrou skrývaly přizpůsobení se z důvodu společenských zvyklostí, které postupně a nevratně ničily jejich osobnost. Žily skrze partnera, mluvily stylem: „on tohle ne/má rád“ „to mu ne/kupuj“, „on si ne/myslí“…. Všímala jsem si jejich povlovně se hrbících zad se symbolikou krčení se pod ranami, byť jen psychickými, mezi které patřilo i podřizování se hlouposti, která většinou byla větší, než ta jejich. Zatímco babička žila, ony vedle svých mužů živořily.
Když tak dnes, téměř po půl století, přemýšlím, hodnotím a zvažuji, vidím, že by babička mohla být vzorem mnoha mým kamarádkám, které stále – byť už jim nejde o naplnění biologického poslání – nevzdávají svoji snahu najít konečně toho pravého, který však bývá buď zasnouben s jinou, nebo s prací, nebo s nějakým koníčkem a flirt si dopřává pro zpestření života, což kamarádky prožívají bytostně jinak. Vztahové psychologie přišly s teorií, že si buď hledáme taťku, který se o nás postará, nebo syna, o kterého se chceme starat, muži si naopak hledají mamky, kterým se svěřují do péče, nebo dcery, které mohou vést. Prý záleží na tom, zda jsme byli v dětství starším či mladším sourozencem. Tato teorie sice vysvětluje mnohé, ale má daleko k tomu, co by mnohá třeba i ráda našla - rovného a rovnocenného partnera. A také mi dost nehraje s proklamovanou svobodou jedince, pakliže jsme celoživotně závislí na zvycích z první dekády života. Ale to už se vzpomínky na babičku týká jen okrajově...
