Upírologie

Citoví upíři jsou všude kolem nás a je jich tolik, že manuály, které radí, jak s nimi jednat a nenechat se od nich vysávat, jsou v každém knihkupectví, ve všech knihovnách.  Dokonce se uvažuje o zřízení nového studijního a vědního oboru – upírologie.

Jde totiž o tak masový a společnost ohrožující fenomén, že je potřeba se jím seriózně zabývat. Dnešní upíři nevypadají jako Drákulové, z  úst jim netrčí přerostlé špičáky, které do vás při první příležitosti zatnou. Naopak, klamou vzhledem i chováním. Bývají vzdělaní, hezcí, roztomilí, usměvaví, přátelští. Avšak jen do té doby, dokud jejich kouzlu nepodlehnete. V momentě, kdy vycítí, že si vás začínají pomalu a jistě  omotávat jako pavouk mušku do lepkavé pavučiny, tak jejich laskavost mizí a oni se změní v prachsprosté citové vyděrače.

Upírů je celá řada, dělí se na různé kategorie, společná je jim však jejich duševní nezralost. Jedná se o vnitřně prázdné lidi, kteří svoji prázdnotu vyplňují parazitováním na druhých. Nebývají tvořiví, ani pro-aktivní, naopak: jsou oběťmi osudu a nepředvídatelnosti okolí.

Zdravý člověk má jakožto společenský tvor schopnost empatie, vcítění se do ostatních. To upírům chybí – druzí lidé jsou tu jenom pro uspokojování jejich potřeb. Zorientovat se v upírovi je opravdová věda, protože většinou platí, že: „podle sebe soudím tebe“, kdy dospělá, duševně zdravá osoba předpokládá, že ostatní lidé jsou také dospělí, duševně zdraví, na jejich úrovni. Ani ve snu ji nenapadne, že může mít co do činění s upírem narcistickým či úzkostným, paranoidním, disociálním, nebo histrionským v možné kombinaci i různých variant, což je téměř nemožné rozpoznat. Nejznámější porucha osobnosti - narcismus  je pojmenována podle řeckého mladíka Narcise, který se zamiloval do vlastního obrazu na vodní hladině. Narcisové jsou pohlceni vlastní osobou, jejich potřeby k nim promlouvají tak naléhavě, že nedokážou věnovat pozornost ničemu jinému, než sami sobě. Dívají se jakoby obráceným dalekohledem, kdy oni jsou velcí a úžasní a ostatní tvorové jsou zde jen kvůli nim.     

Nebudu popisovat jednotlivé upíří typy, zmíním pro neobvyklý název jen ještě upíra histriónského, který je jako chameleón; dokáže se dokonale přizpůsobit okolním podmínkám, jakoby ani neměl pevný tvar. Jakmile vycítí, jakého byste ho chtěli mít, tak se tak začne chovat. Velmi často vydírá své okolí onemocněním, které bývá vágní, neuchopitelné, obtížně diagnostikovatelné. Jde mu o získání moci nad druhými – v práci, doma, kdekoliv. Nejdříve se snaží získat důvěru, jeho konečným cílem však je vysát z druhých energii.  

Když jsem četla, jak se bránit a čelit útokům upírů a jejich nástrahám v knize Citoví upíři od Alberta J. Bernsteina, tak mi běhal mráz po zádech, neboť mi přišlo, že autor nepopisuje nic výjimečného a neobvyklého. Snaha využívat druhé, užívat si života na jejich úkor, být pragmatický a hédonický, je současnou filosofií. Pravdou však je, že je nutné odlišit patologickou poruchu osobnosti od schopnosti zdravého sebeprosazení.

Jak však rozpoznat, co je choroba a co zdravý předpoklad přežití? Snad jen prostřednictvím výše zmíněného studijního a vědního oboru, který předpokládejme, že vnese světlo do temnot duše:-)