TOP politici - miliardáři

Kandidatura Michala Horáčka na prezidenta přináší do popředí otázky demokracie - vlády lidu s potenciálním půl miliardářovým prezidentem a mnohamiliardovým ministrem financí, potenciálním premiérem.

Oba nabízejí politickému životu v Čechách své nejlepšími úmysly prospívat obecnému blahu, chtějí, aby nám bylo nejen dobře, ale dokonce ještě lépe. Nemají potřebu se pohybovat v politice s touhou po větším bohatství, přestože se říká, že kdo má hodně, chce ještě víc. Co se dá za peníze koupit, to si již dávno koupili, jejich ambice jdou dál, chtějí ještě sympatie veřejnosti a naše voličské hlasy. 

Jejich vizí jsou médii předkládané a zodpovídané otázky na téma prosperity, uprchlické krize, Číny, Ruska, Dalajlámy, směřování na Západ či Východ. Reagují dle svého naturelu, já osobně postrádám strategičtější přemýšlení, o úroveň vyšší. Kdo zná metodu logického rámce, ví, co myslím. Odpovídali by na otázky: Kam míří?, Proč?, Co sledují?, Jak svého záměru docílí?, Kdy?, Kde?, Kolik to bude stát?, a kdo zařídí?

„Kam míří?“, je otázka, jejíž téměř klasickou odpovědí je, že do EU, na Západ. Čistě filosoficky se však ptám dál: „Kam“ míří ta EU a ten Západ? Odpovědí by mohla být touha po bezbariérovém konzumním ráji, kde peníze zaručí přístup k majetku, vzdělání, drahým autům, krásným mladým ženám, cestování a dalším atributům osobního „image“, životního stylu a úspěchu. Stačí je mít, i když při honbě za nimi účel velmi často posvěcuje prostředky. Rub tohoto krásného líce by vyřešila jednoduchá analýza silných a slabých stránek, kdy se na straně slabin nepochybně objeví, mimo jiné, i ekonomičtí uprchlíci toužící po stejně blahobytném způsobu života, jakým se Západ prezentuje a tím pádem i provokuje k následování.

„Proč“ je tím pádem zodpovězeno. Mediální vymývání mozků s požadavky na věčné mládí, štíhlost a krásu se mužů obecně netýkají, je zaměřené primárně na rod ženský. Co však s tím mají společného miliardářští top politici? Reprezentují hlavní proud společnosti (mainstream) tím, že zcela naplňují konzumní požadavky úspěchu svým majetkem, mladými, reprezentativními ženami po svém boku, chyceným druhým dechem po odstavení partnerek, se kterými se dalo nejspíš jen společně stárnout v době, kdy se cítí být na vrcholu sil s touhou dobýt, když už ne velký svět, tak aspoň malé Česko.

 „Co“ sledují a co se vůbec děje? Mikrosvět soukromí je jedna část života zdánlivě nesouvisející s makrosvětem politiky, nicméně víme všichni velmi dobře, jak příklady táhnou, že ryby smrdí od hlavy a schody se metou shora. Pánové nasedli, či nasedají do rozjetého rychlíku, který se někam řítí, a zdá se, že nemají na to, aby se ptali, kdo kladl koleje, kam ty koleje vedou, a zda se rychlík na konci své cesty nezřítí do propasti?  Ve vlaku se handrkují o místa v první třídě, o to, kdo bude strojvedoucí, průvodčí, jak důležitá místa kdo, kde, kdy, jak a za kolik obsadí. 

Žijeme v době, která věří, že čas jsou peníze, přestože přírodní zákonitosti nás přesvědčují o tom, že to nejhodnotnější v životě je zdarma. Myslím tím například krásu přírody, upřímné lidské vztahy a city, pohodu domova zkrášlenou uměním, lásku, zvířata, květiny, city, emoce, mateřství, děti, instinkty, obyčejnou lidskou radost, zpěv, tvořivost.

„Jak“ ošetří potenciální vůdci koordinaci mikrosvěta s makrosvětem, toť otázka. Děti zanedbávané rodiči honícími se za společenskou vizí úspěchu spočívajícího ve vydělání co největšího množství peněz, kriminalita a drogy vyplývající z chybně nastavených priorit stávajícího společenského leadershipu. Téma položených kolejí zmínění kandidáti řešit nebudou, neboť nastavený systém je ve stylu jejich životních managementů.

V čem je zakopaný pes, popsala antropoložka H. N. Hodge na základě pozorování lidí v Ladakhu, kde se život pozoruhodné harmonie s přírodou zhroutil pod náporem turistiky, televize, západního zboží a západního životního stylu. Dokud nepoznali globální monokulturu, nevěděli o problémech, které s sebou přináší, neznali kriminalitu, závist, nenávist, soupeřivost, chamtivost, problémy, které jsou v našem ráji na denním pořádku.

Odpovědi na otázky, „Kdy“, „Kde“, „Kolik“ a „Kdo“ je zbytečné očekávat. Prezidentský kandidát nemá odpovídající úroveň leadershipu. Slibuje hasit požár, aniž by tušil, jak mu předcházet, jaká je prevence. Pohybuje se v zavedené rovině slov, soutěžení, sobectví a účelnosti spočívající v boji o moc, o nejvyšší postavení na žebříčku společenské a politické hierarchie.

Lid, jemuž se jeho vláda a demokracie před téměř třiceti lety navrátila, může jen pozorovat, jak se o něm pokouší rozhodovat ti, kteří se nikdy s jeho každodenními, všedními starostmi a radostmi nesetkali.