Ta ženská je blázen

Těsně po revoluci jsem byla pozvána ke spolupráci osobním sekretariátem Václava Havla, který sídlil v prvním patře v domě na nábřeží. Měli mě v databázi důvěryhodných osob, za totality jsem doma tajně přepisovala dokumenty Charty 77, opisovala samizdaty…

Zavolali mě, zda bych jim pomohla s korespondencí, telefonáty a ostatní administrativní prací. Mohla jsem hned nastoupit, začátkem revoluce jsem skončila jako uklízečka v mateřské školce, kde jsem pracovala, abych byla co nejdéle se svými dětmi.      

Souhlasila jsem, s určitými podmínkami, a nastoupila do hektické atmosféry. Patřili k ní i Rolling Stones, kteří přijeli do Prahy odehrát benefiční koncert pro Výbor dobré vůle. Já byla, spolu s osobním tajemníkem prezidenta, pozvána do rádia, abychom vyprávěli o práci v osobním sekretariátu p.p., o tom, co lidé píší prezidentovi, co odpovídáme, a vůbec, jak jde život. Pořad byl provázen hudbou Rolling Stones, v jeho druhé polovině lidé volali, kladli otázky, diskutovali s námi.

Přišli jsme do rádia chvíli předem, pořad připravovala redaktorka, která dělala i Hovory z Lán. Po úvodních ceremoniích pravila, že by chtěla dát na úvod záznam, který nám pustí, abychom věděli, na co navázat. Záznam začínal přednáškou profesorky o klidné mysli, poté následovaly živé příspěvky jednotlivých účastníků jakéhosi jogínského tábora. Po vyslechnutí pravil tajemník redaktorce: „Vypusťte ty úvodní fráze a nechte hovořit jen ty autentické lidi.“  Tak se stalo. Jogíni hovořili o hledání pravdy a lásky v sobě a my na ně navázali povídáním o realitě úřadu. Lidé následně volali, hudba hrála, vše bylo o.k. Při loučení požádal tajemník redaktorku o nahrávku, přece jenom…. co kdyby nás chtěl někdo chytat za slovo, ať víme, co jsme vykládali…    

Asi za týden přišla do kanceláře redaktorka s páskem a upřeně mě pozorovala.  Začalo mi to být nepříjemné, takže jsem se optala, co se děje, proč si mě tak prohlíží? „No, já nevím, jestli to mám říkat, ale, jak jsme byli v tom rádiu, tak mi pak volala jedna známá psycholožka, že podle hlasu poznala, že jste duševně nemocná.“ Já jí argumentovala, že to není možné, osoba s tak veselýma očima, s takovou jiskrou přece nemůže být duševně nemocná, nicméně mám vyřídit, kdybyste potřebovala pomoci, tak je Vám ta psycholožka k dispozici.“ Začala jsem se smát a říkám: „Není to ta ženská, co jí tajemník smazal úvodní projev?“ Byla, a toto byla její msta. Na táboře seděla s ostatními u rádia, poslouchali a její úvodní moudro chybělo. Na tajemníka si netroufla ani pomyslet, natož zaútočit, tak si vybrala za terč mě.    

Jak ale ty boží mlýny melou, pár měsíců poté jsem byla v Olomouci na konferenci o alternativním vzdělávání. U snídaně ještě nikdo nebyl, až na jednu starší dámu. S dovolením jsem si k ní přisedla, začaly jsme si povídat a vzájemně se představily. Byla to psycholožka, která diagnostikovala po hlase stav mého duševního zdraví a já její potenciální pacientka.