Státní dluh a státní smutek

Nemám nic proti velkým osobnostem, ani proti důstojnosti, abyste si nevysvětlili následujících pár řádků špatně. To však, čemu jsme přihlíželi týden před vánoci, by reflektoval i kriticky myslící hrdina scénáře.

     V posledních dvaceti letech se v Čechách objevil nový úkaz. Pohřebnictví, považované za nepříjemný, byť nezbytný byznys, začalo zaznamenávat úpadek. Rituál, který slouží k rozloučení s mrtvým, ale také pozůstalým jako příležitost k setkání, zavzpomínání a následné oslavě života, ztratil v atomizovaném světě konzumní společnosti smysl, a tak se od obřadu často upouští s vysvětlením, že je drahý.

     Státní pohřeb je však něco jiného, truchlí celý národ, aspoň podle veřejnoprávní televize, a kdo by se staral o takovou přízemnost, jakou je cena? Malá starost o státní finance má své kořeny v počátcích demokracie před dvaadvaceti lety, kdy se začaly budovat atributy novodobé moci bez ohledu na to, co to stojí a jaké budou následky. Šlo o sémě, ze kterého dnes sklízíme plody ve formě obrovského státního dluhu i dluhů jednotlivců. Ryba smrdí od hlavy a lidé, naučení poslouchat a následovat autority, imitují chování mocných a slavných pozorované prostřednictvím médií, utvrzováni v tom, že image národa tvoří jeho VIP.

     Národ je sociální konstrukt, společenství jedinců, kteří se hlásí ke stejné národnosti, což je obtížně představitelné. Snadnější je určitá personifikace, přiblížení národa prostřednictvím konkrétní osoby. Na tom ostatně stavěli všichni vůdcové minulosti i současnosti znalí lidské psychiky. Spoléhat se však na to, že nějaká osobnost spasí národ, společenství jednotlivých lidí, je iluze. Masarykovo „nebát se a nekrást“ mělo stejný osud jako Havlova „pravda a láska“. Krásná slova, která neublížila, ale také příliš nepomohla. Kvalitu národa tvoří kvalita jeho jedinců, slovy Nerudy „bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádru“. Jde o vizi charakterních a silných lidí, na které je třeba pracovat, i když si myslím a mám osobní zkušenost, že společenství lidí sdružených v národě českém je společenství dobré a pracovité. Čas od času organizuji mezinárodní setkání, vyjíždím pracovně i soukromě za humna a mohu srovnávat. Naše mládež je ve světě vítaná a to nikoliv kvůli našim velikánům, ale proto, že jde o hodné a dobře vychované lidi. Jejich jediným problémem bývá snad jen nízké sebevědomí, přehnaná úcta k autoritám, přílišná poslušnost a tím pádem i snadná ovlivnitelnost vzory, ať už negativními, tak paradoxně i příliš hrdinnými, které mohou vyvolávat mindrák a rezignaci na vlastní cestu a hodnotu, neboť nemají šanci dosáhnout takové velikosti, jaká se prezentuje.    

     Každá věc má přitom svůj rub a líc a každý člověk své silné a slabé stránky, příležitosti a hrozby. Každá doba si však vytváří své mýty a kulty, které zdůrazňují jen jednu stránku. Přitom je vždy dobré mít na zřeteli přiměřenost, umění zlaté střední cesty, ke kterému patří i odpověď na otázku „za jakou cenu?“.