„Bereš antikoncepci?“ zajímal se kandidát o soulož. „Ne“, odpověděla jsem, „už jsem za vodou, nepotřebuji ji.“ „Ale já bych chtěl ještě dítě“, zatoužil náhle a nečekaně.
Tak to šlo celý život. Když jsem byla plodná, tak jsem žila v neustálém strachu z otěhotnění, nikoliv kvůli sobě, klidně bych mohla mít kupu dětí, miluji je, ale kvůli partnerovi, který měl z dětí panickou hrůzu. Teď, když si mohu užívat sexu do sytosti, tak „mí“ muži touží po dětech.
Jde o záměrnou manipulaci? Hledání achilovky za každou cenu? Chtít to, co zrovna není? Blondýnu, když je tmavovláska? Tmavovlásku, když je blondýna? Baculku, je-li anorektička? Anorektičku, je-li baculka? Zkušenou, je-li s nezkušenou? Nezkušenou, je-li se zkušenou? Vegetariánku, když je masožravá? Masožravou, když je vegetariánka?
Vytahovala jsem tak jednou orosenou zeleninu z bio farmy z papírového sáčku a za zády zaslechla hartusení, až jsem se lekla a naskočil mi opar: „Jsem snad králík, abych tohle žral?“ Zrušila jsem tehdy dodávky čerstvé zeleniny až do domu a vrátila se k vyžadované tradiční výživě.
Po něm přišel jiný, který po nahlédnutí do lednice pravil, že bych měla mít doma víc zeleniny a dávat si pozor na nadváhu. Nechtěla jsem se tak snadno vzdát a zaargumentovala, že jsem se nechala vyšetřit obezitologem a ten po změření mých kotníků, zápěstí, prstíků, prsíček, lýtek a stehýnek spočítal, že jsem sic na hraně, avšak stále ještě v normě. Mám na to dva metry počítačových výpočtů. Argumentovala jsem houževnatě i rozdílnou fyzionomií různých kultur, z mexického pořízka ani reklama neudělá keňského atleta, ale nebylo mi to nic platné. BMI je BMI, nemám-li do 25, mám nadváhu a nevážím si prý tím pádem sama sebe. Rezignovaně jsem pípla, že jsem zdravá, žádné léky, kromě pár aspirinů, jsem nikdy neužívala, on však, vytahujíc třikrát denně léky na tlak a srdce, si přesto myslel, že je v právu mě hodnotit, soudit a kritizovat. Dovolila jsem se optat, zda si dá se špagety s rokfórem, bazalkou, česnekem a máslem? Odpověděl, že jen v případě, jsou-li celozrnné a bez másla.
„Máš doma rum?“, zajímal se další z mé galerky poté, co došly zásoby vína, vodky, ouza a dalších suvenýrů z dovolených. „Ne“, pravila jsem omluvně s tím, že rum mívám doma vždy, bylo však na smůlu zrovna po vánocích, rum byl v cukroví a já ještě nestihla doplnit zásoby, ach já nemožná... „Ty se nelíčíš?“, divil se poté. Zastyděla jsem se, zakoupila make upy a začala se vylepšovat, abych se vzápětí dozvěděla, že u žen po padesátce je to stejně jedno.
„Podívejte se, jak je nepořádná“, dokazoval exman s oblibou hostům tím, že tahal ukazovákem po skříních a ukazoval prach, který na něm ulpěl. „A víš, proč Rollinsová napsala Harry Pottera?“, ptal se jeho následovník s podtextem údivu, jak je možné, že se topím v dluzích a nejsem milionářka jako ona: „Protože dva roky neuklízela.“
„Stane-li se mezi námi něco, neboj, budu velkorysý“, sliboval. Když se „něco“ stalo, vysypal, sečetl a rozdělil i drobné z prasátka.
I přes tyto své zkušenosti s mužským rodem, mu stále dávám šanci. Nejspíš jsem ovlivněna Ernestem Bornemanem, který vyzkoumal, že krize jedince i lidstva má svůj původ ve vadné sexualitě a chorých vztazích mužů a žen k sobě navzájem, já stále mám s mužským rodem slitování a nechávám se mořit buď nekončící erekcí, nebo ejakulací bez erekce, či erekcí a ejakulací zároveň. Tvrdím poté, jak jsou úžasní, nejlepší, nejněžnější, nejschopnější, abych jim zvedla sebevědomí i penis a oni, broučci milí, mně i sobě věří, a já, nevyspalá, ráno vstávám, abych mohla splatit dluh jednomu z mých dárečků a štěstíček.
