Carl Gustav Jung se v jedné ze svých knih zmiňuje o indiánském náčelníkovi, který mu řekl, že většina bělochů má napjaté tváře, zírající oči a kruté chování. „Běloši stále něco hledají,“ řekl náčelník. „Co vlastně hledají? Zdá se, že pořád něco chtějí. Jsou stále neklidní a nespokojení. My nevíme, co chtějí. Myslíme si, že jsou šílení.“
Tolik citát z knihy „Moc přítomného okamžiku“, ve které Eckhart Tolle učí přijímat reálnou skutečnost, která se nachází jen v přítomnosti. Při hledání příčin permanentní nespokojenosti západní civilizace došel k závěru, že pramení z toho, že se naše mysl pohybuje buď v minulosti, nebo fantazíruje o budoucnosti, ale nedokáže se soustředit na to, co je právě teď, v tomto momentě.
Domnívá se, že nespokojenost znečišťuje nejen naše vnitřní bytí, ale také kolektivní duši lidstva, jejíž jsme neoddělitelnou součástí. Znečišťování Země je odrazem vnitřního duševního znečištění, neboť miliony nevědomých jedinců zanedbávají svůj vnitřní prostor. Až lidé tento vnitřní prostor vyčistí, přestanou znečišťovat Zemi.
Autor popisuje mysl jako mechanismus, který shromažďuje a analyzuje informace, ale není tvůrčí, neboť všichni opravdoví umělci tvoří ve stavu vnitřního klidu. Dokonce i velcí vědci říkají, že jejich objevy přišly ve stavu hlubokého duševního klidu. Přední matematici včetně Einsteina tvrdí, že „myšlení hraje podřízenou roli v krátké, rozhodující fázi tvůrčího aktu“. Důvodem, proč průměrný vědec není tvůrčí, není jeho neschopnost myslit, nýbrž jeho neschopnost přestat myslit.
Jakmile se přestaneme ztotožňovat se svou myslí, přestane být ohrožována integrita našeho já. Budeme moci jasně vyjádřit svůj názor, aniž by nás něco nutilo být agresivní. Totožnost našeho já vychází totiž z hlubší úrovně nitra, nikoliv jen z naší mysli. Když naše mysl vytváří problém tím, že vytváří sama svoji realitu, tak si působíme bolest, přičemž stačí učinit jednoduché, byť radikální rozhodnutí, že ať se děje cokoli, nebudu si vědomě působit bolest. Je-li totiž bolest záležitost přítomné chvíle jako následek úrazu, či nemoci, pak tělo samo mobilizuje síly k jejímu odstranění.
Autor píše, že žijeme v kultuře ovládané racionálním myšlením, kde většina moderních obrazů, architektury, hudby a literatury postrádá krásu a vnitřní podstatu. Lidé, kteří tato díla tvoří, se nejsou schopni ani na okamžik osvobodit od své mysli, proto nejsou nikdy ve spojení se svým vnitřním zdrojem tvořivosti a krásy. Mysl ponechaná sama sobě tvoří jen zrůdnosti, a to nejen v obrazárnách. Důkazem jsou naše města a průmyslové pustiny; ještě žádná civilizace nevytvořila něco tak ošklivého.
Jednoduchou radou, v dnešním hlučném světě však obtížně realizovatelnou, je mlčení. Naslouchat tichu je snadný a bezprostřední způsob, jak se stát vědomě přítomným. Pouze klid a ticho v našem nitru může vnímat ticho ve vnějším světě. Duchovní cesta tak spočívá v osvobození vědomí od mysli, v potřebě uvědomění si svého Bytí.
V knize „Moc přítomného okamžiku – kniha o duchovním osvícení“, kterou vydala Pragma v roce 2001 píše Eckhart Tolle, že: „Naše konzumní společnost by se zhroutila, kdyby se lidé stali osvícení a přestali hledat svou totožnost ve věcech. Čím víc hledáte štěstí ve vnějších věcech, tím víc vám uniká. Věci vám mohou dát potěšení, ale nemohou vám dát radost. Radost je základní součástí hlubokého vnitřního klidu. Je to váš přirozený stav, není to něco, co musíte hledat.“
