Tak by se dala popsat situace mužů, kteří si v druhé míze pořizují nové manželky a své stávající opouštějí. Ty je za to nenávidí tak, že by je raději viděli mrtvé než šťastně živé.
Negativní emoce, uražené ego a pocit promarněných citových a časových investic se dá pochopit. Z jiné perspektivy se nabízí zamyšlení. V přírodě není nic statického, žádný den není stejný jako předchozí a člověk jakožto součást přírody má být výjimkou? V mládí kopírujeme zvyky a tradice, slibujeme věrnost na celý život, tento slib nás celoživotně zavazuje, obzvlášť, když jsme byli vychováváni v církevním vlivu. Církevně-morální desatero kdyby se prý dodržovalo, tak by byl ráj na zemi. V čem je tedy problém? Desatero se snažila církev dostat do lidstva po dobrém i po zlém dobrých dva tisíce let. Bez valného úspěchu. Je chyba v lidech nebo v desateru?
K této úvaze mě přivedl třítýdenní pobyt v lázních, kde jsem pozorovala lázeňská manželství, kterými páry vypouštěly, jednou za rok, ventil ponorkových nemocí svých celoživotních zaslíbených vztahů. Učila jsem se lázeňské řeči a pochopila, že čím více se spolustolující ohání svým manželem či manželkou, tím jasnější signály vysílá o tom, že není svému potenciálnímu partnerovi či partnerce nebezpečná či nebezpečný, neboť nehodlá ohrožovat jeho sliby, vazby, majetek, neboť má svoje. Jen si potřebuje na pár dní zpestřit život a ze vzpomínek na toto zpestření žít po zbytek roku - do dalších lázní. Hodně párů se již znalo z dřívějška, muži a ženy se promyšleně organizovali tak, aby se opět setkali ve stejný čas na stejném místě. Ptáte se, co na tom? Nic, jen mě překvapovalo jisté pokrytectví a myslí se mi honilo, jak může být člověk tělesně zdravý, nemá-li čistou a zdravou duši a ducha? Myslím tím stále proklamovanou svobodu, která sice má svůj rub v zodpovědnosti, ale jde-li o lidi, kterým již děti vyletěly z hnízda a oni sami ve svém párovém vývoji zamrzli a jen se vydírají vzájemnými majetnickými žárlivými očekáváními, jak mohou volně a svobodně dýchat? Zdravotnictví se tváří, že pomůže pitná kůra, inhalace, koupele a masáže, já se doma podívala do knihy, která dává do souvislosti nemoci těla se stavem lidské mysli a ta jednoznačně hovoří, že nejen ve zdravém těle je zdravý duch, ale zejména zdravý duch programuje zdravé tělo.
Německý psychiatr Ernest Borneman se celý život zabýval psychickými poruchami svých pacientů a na sklonku života učinil závěr, že drtivá většina nemocí má svůj původ v neuspokojivém sexuálním životě. Napsal Encyklopedii sexuality a z duševních chorob obvinil zcela jednoznačně patriarchát s hodnotovým systémem postaveném na vlastnictví, které ve svém důsledku člověka zotročuje. Píše, že každá žena ví, které dítě je její, tudíž má základní jistotu, kterou muž postrádá a proto vytvořil institut dědictví po meči, vymyslel, jak si pojistit, že toto dítě je moje, i tato manželka je jen moje, stejně tak můj dům, který je mým hradem, moje auto… Institut posvětil svátostí manželství, nedotknutelností majetku, desaterem… Teď má, co chtěl i se všemi důsledky, ke kterým patří též zdravotní problémy. Mužský akcent na „mít“ dotahují některé ženy ve své poslušnosti ad absurdum. Chrání filozoficky vymyšlené a materiálně vytvořené mužské hnízdo jako své vlastní i poté, co z něj mláďata vylétla, i když k jeho udržování není, kromě potřeby střechy nad hlavou, žádný jiný důvod. Vzaly za své potřebu rozmnožování majetku a udržování iluze, že u nich doma je vše v pořádku.
Žen bylo v podzimních lázních třikrát víc než mužů, ti tam měli lovecký ráj. Ačkoliv bylo mimo sezónu, hudba k tanci hrála ve čtyřech tančírnách a tanec byl jednoznačnou příležitostí k navázání vztahu. Ženy, se kterými jsem hovořila, byly buď vdané, nebo rozvedené, půl na půl. Spokojenost přiznala jedna, ostatní dříve či později prozrazovaly problémy. Muži otevřeně přiznávali, že jejich manželky i bez dětí pokračují ve svých mateřských rolích, starají se o ně, balí jim do lázní spodní i vrchní prádlo, alkohol, doma je postupně vraždí vidličkou a nožem, perou jim, uklízejí, starají se o jejich ošacení, nákupy…. Na jednu stranu jim byli za tuto péči vděční, hovořili o svých ženách pěkně, obratem však přiznávali, že jsou tou péčí a kontrolou často dušeni, nicméně garance zabezpečené pečovatelky na stáří je valuta, která se nezahazuje, takže první odstavec, kterým jsem začala, se těch lázeňských netýká. Nejčastější chorobou v lázních byla chronická bronchitida, jejíž příčinou je podle Louise L. Hay v knize Miluj svůj život „Rozjitřené rodinné prostředí. Hádky a křik nebo dusné ticho.“ Doporučenou léčbou je klid a harmonie v sobě i vůkol sebe.
PS: Úvaha byla inspirována pozorováním lázeňského života. Jsem si plně vědoma faktu padesátiprocentní rozvodovosti českých manželství i toho, že většinu žádostí o rozvod podávají ženy. Napsáno za účelem upozornění na situaci, která je buď tabuizována či mytizována a vzdělávacím systémem ignorována.
