Nepotřebujeme ani islámský stát, ani separatisty, v našich malých poměrech stačí občasný psychopat, který si potřebuje vybít na svém okolí své chorobné agrese. Neorganizuje se, to vyžaduje úsilí, stačí mu vyrazit v čase vypjatých emocí někam, kde vykoná své dílo zkázy.
Z posledního případu v Uherském Brodě, kdy měl útočník potřebu předem informovat TV, je patrný
i exhibicionismus; pomstu za osobní nezdařený život má pocítit nejen místní komunita, ale celý národ, případně celý svět.
Do hlav psychopatů nelze nahlédnout, žádný rentgen, EEG či jiná, sebemodernější technika nedokáže číst myšlenky rotující v té či oné hlavě a předpokládat činy, ke kterým tyto myšlenky směřují.
Před časem jsem udělala zkušenost s člověkem, který sice nebyl nebezpečným agresorem navenek, ale byl nebezpečným agresorem vůči sobě. Navenek budil dojem úspěšného, elegantního, dobře situovaného muže, přesto měl jakýsi, těžko definovatelný pocit ukřivděnosti. Domníval se, že není svým okolím dostatečně uznáván, že mu jeho nejbližší nevěnují pozornost, jaká mu náleží. Bláhově jsem mu uvěřila v domnění, že ho vyléčí moje láska a veselá povaha. Dopadlo to tak, že během dvou let známosti jsem užívala sedmkrát antibiotika a viditelně psychicky i fyzicky chřadla, ačkoliv jinak nemarodím. Když jsem - při jednom jeho pokusu o sebepoškození zašla na policii, tak mě překvapili otázkou: „Proč se s ním zaplétáte, cožpak mu v tom můžete zabránit, vždyť s ním nejste každou minutu.“
Psychopati, kteří svou agresi ventilují navenek, způsobují viditelné a nevratné škody a ztráty. Ti, obrácení do sebe ničí své okolí neviditelně, dlouhodobě, jejich dílo zkázy je velmi zákeřné. MUDr. Hnízdil píše: „Jestliže nám někdo leze krkem nebo leží v žaludku, postupem času se z funkčních potíží, pálení žáhy a bolestí břicha, vyvine vředová choroba. Boj s psychopaty je předem ztracený. Jediný způsob komunikace s nimi je žádná komunikace. Nikdy jim nemůžeme konkurovat v krutosti, bezohlednosti a bezcitnosti.“
Já jsem se k rozchodu s problematickým člověkem rozhodla instinktivně – po jednom konfliktu, kdy bych jeho chování přirovnala k dobře fungujícímu robotu, perfektně racionálnímu stroji bez citů, pocitů, emocí, empatie. Jeho bezcitnost bývala neuvěřitelně krutá a tak jednou, po dlouhém chození v přírodě se mi nabídlo řešení plně korespondující s radou pana doktora. Vnitřní hlas mi pravil: „Jdi od toho! Hned a definitivně.“
Tato rada se však dá velmi obtížně uplatit v rámci rodiny s problémovou osobou. V minulém blogu (http://haisova.blog.idnes.cz/c/450458/povedena-dcera.html) jsem popsala „zvláštní“ chování jedné ženy. Její patnáctiletá dcera je momentálně v nemocnici, kde čeká, až se jí stabilizuje zdravotní stav, aby mohla přejít na psychiatrii, kde se bude zkoumat, proč je dosavadní léčba cukrovky neúspěšná.
Dle teorie bývají psychopaté uhrančiví a neodolatelní lidé, narcisté, mezi které patřila a patří celá řada politiků manipulujících veřejností. Ti z nich, kteří se organizují v různých násilnických skupinách, jsou tématem států a jejich orgánů, pakliže nejsou tímto uskupením ony samy. Individuálním psychopatům se věnuje psychiatrie, pakliže se o nich dozví a dostane se k nim. Choré osobnosti se totiž domnívají, že jsou o.k., kdežto celý ostatní svět je k.o.
„Psycho“ – horor A. Hitchocka je v názvu úvahy, neboť obrazy života zprostředkovávané médii jsou jeden velký horor. A jsou-li špatné příklady na denním pořádku, pak není divu, že mohou sloužit labilním jedincům jako vhodné k následování.
