Viděla jsem „hit sezóny“ dánský film Po svatbě a hlavní poučení z něj obsahuje název mého příspěvku.
Šla jsem původně na film řešící situaci lidí pár let po svatbě, dle jakési recenze. Já viděla příběh mladé dívky, která se ve filmu vdává a na jejíž svatbě se ocitne její vlastní otec na pozvání jejího otčíma – miliardáře. Přijel původně se záměrem získat finanční podporu svého projektu na péči o chudé děti v Indii. Došlo k překvapivému setkání pravého otce nevěsty s její matkou, která se s ním před léty rozešla jako těhotná, aniž by mu cokoliv řekla. Po konfliktu a výměně názorů v průběhu děje vyšlo najevo, že ona očekávala, že on přijede za ní, kdežto on očekával, že dá o sobě vědět a vrátí se k němu. Vzájemná obviňování vyplývající z nedostatečné komunikace, otevřené konflikty, které se v první fázi snaží šetřit dítě, již dospělou a vdanou dceru.
Zde poprvé od ní padne obvinění, proč jste mi lhali a tento objev kalí její nadšení novomanželky, neboť chce prvořadě poznat vlastního otce, přičemž novopečený manžel se cítí být odstrčen. Takže ho brzy najde v posteli s jejich společnou přítelkyní - v nejlepším. Uražená si odchází poplakat ke svému pravému otci, který původně přijel do Kodaně jen na 8 dní s tím, že se s penězi vrátí zpět ke „svým“ indickým dětem . Od miliardářského otčíma je mu však předložena smlouva na velkorysý dar v řádu miliónů dolarů s podmínkou, že bude žít v Dánsku. Důvod vyjde brzy najevo. Otčím je smrtelně nemocný a chce po původním partnerovi své manželky, aby se po jeho smrti postaral o ni i o jejich děti (dvojčata), a svůj indický projekt řídil z Dánska. Dcera se opět ocitá v situaci, kdy se před ní tají otčímova smrtelná nemoc, takže se opětovně ptá, proč s ní nemluví upřímně a otevřeně?
Film je zajímavý a přínosný z mnoha perspektiv: Kontrast záběrů indického prostředí v porovnání s dánským, názory hlavního „hrdiny“ filmu na svou kulturu, střet miliardáře a charitativního „chudáka“, vidění mužské a ženské, dětské a rodičovské, závěrečný velkorysý závěr.
Byla jsem ve Světozoru v přeplněném malém sále, kde lidé seděli i na schůdkách a zážitek nechávali doznít i během titulků. Film mě nezklamal, byla jsem potěšená i tím, že moje „sázka“ na Dánsko, které znám nejlépe z evropských kultur, mě nezklamala. Z chování Dánů a jejich následné prezentace vyplývá jejich demokratičnost (v každém křesťanském kostele je zavěšená vikingská, pohanská loď), pokud vím, tak jde o jedinou zem, kde v samém srdci hlavního města je velký prostor pro alternativní myšlení a život – Kristiánie. Mají královnu, která přijde pozdravit lid v den svých narozenin v natáčkách a v negližé, Susanne Brøgel, Folkehojskole….a jedinečný smysl pro humor všedního dne.
