Přítel žen

Byla jsem sedmá v pořadí v naší pobočce městské knihovny na knihy Stiega Larssona „Muži, kteří nenávidí ženy“, „Dívka, která si hrála s ohněm“ a „Dívka, která kopla do vosího hnízda“.

Znamenalo to, že si knihy přečtu za více než půl roku, pakliže ti přede mnou budou číst celou výpůjční dobu třiceti dnů téměř dvoutisící stránkový thriller, který je světovým bestsellerem a jehož čtenost koliduje s tvrzením statistik, že lidé přestávají číst.

Mé netrpělivé čekání pomohl překlenout zfilmovaný 1. díl  „Muži, kteří nenávidí ženy“ promítaný ve vyprodaném sále Městské knihovny v Praze. Jde o příběh dívky, jejíž otec týral její matku tak, že se dítě rozhodlo vzít spravedlnost do svých rukou a ve svých dvanácti letech pokusilo otce zabít tím, že na něj vhodilo láhev s benzínem a zapálilo. Násilník přežil také a především proto, že záchranáři nejprve ošetřili jeho zranění a teprve poté se začali věnovat oběti, matce, která pomlácená ležela celou hodinu v bezvědomí. Oba zůstali po zbytek života handicapovaní, dítě skončilo na psychiatrii a následně pod ochranným dohledem. Zažilo na vlastní kůži zneužívání moci, znásilnění, naučilo se žít a přežívat použitím sobě dostupných prostředků, bránilo se samo, když instituce selhávaly. Jejími nepřáteli byli muži, paradoxně i její poručník, kterého nahraje na video při svém znásilňování, poté spoutá a vytetuje mu na břicho nápis „jsem hnusné šovinistické perverzní prase“. Samotářská dívka je nadaná matematička, geniální hackerka, dokáže se nabourat do jakéhokoliv počítačového systému, což je její největší zbraň.

Zatímco jsem ještě zažívala film, objevilo se v počítači upozornění, že další díly „Dívka, která si hrála s ohněm“ a „Dívka, která kopla do vosího hnízda“ mám připravené  v knihovně. Larsson se čte rychleji než je limit výpůjční doby. Vyzvedla jsem knihy a začala hltat geniálně napsaný geniální příběh.

Do dívčina života je už v prvním díle zapleten novinář vyšetřující záhadné zmizení milionářské dcerky. Hrdinka pomůže záhadu rozluštit a přitom mu zachrání život, o který málem přišel při odhalení masového vraha žen, váženého občana. Novinář je jí zavázán vděčností a když se hrdinka dostane do potíží, tak se snaží ze všech sil pomoci. V závěrečném díle autor rozkrývá společenský systém s jeho tajnými bezpečnostními silami, které kryjí ruského vraha ve švédských službách, otce hrdinky, zlo na všech možných úrovních a záhadu hlavolamu.

Autor dopsal trilogii a umřel. Bylo mu padesát. Dle recenzí prý toho nebylo nikdy tolik napsáno o ženách v jednom mužském díle. Vystupují jako policistky, novinářky, osobnosti. Neméně zajímavý je morální a politický rozměr knihy, její poselství. Příběh je zasazený do reálného, nám dobře známého světa, nástroje sebeobrany hrdinky jsou současné, inteligentní, byť je postava smyšlená. Z celého díla však je patrné, jak moc by si autor přál, aby taková žena existovala. Žena, která nekolaboruje se zkorumpovanou společenskou morálkou, která rozpozná zlo a myšlením, slovy i skutky dává najevo své  „NE“.

Knihy jsem přečetla během svátků a do knihovny vracím obratem, za mnou jsou rezervace.