Přání a dopis

Do Čech přichází spousta zvyklostí z Ameriky, patří mezi ně i závěrečná bilance uplynulého roku, aspoň u starší generace. Jsem letos již čtvrtým rokem v důchodu a teprve první rok, kdy si užívám svobody. Ta jízda, respektive trysk, který člověk tráví hekticky v pracovním procesu má svoji brzdnou dráhu, kdy si je potřeba zvykat, že v životě přestaly být „kotvy“ v podobě povinností muset ráno vstávat a někam jet, trávit třetinu denního času i více prací pro veřejné blaho. Najednou je zde vakuum, člověk už nic nemusí, jen může, a to ještě jen když chce. Je otázkou, jak toto vakuum vyplnit, aby nezůstala prázdnota, pocit nepotřebnosti a neužitečnosti. Jde o přehození výhybky, které je u mnohých doprovázené i různými nemocemi, neboť psychosomatické vlivy hrají svoji roli.                          

Na jaře zemřel strýček Pepík z Vacov, symbolicky na Den Země. Vzpomněla jsem si, jak v mládí kritizoval používání pesticidů, vyčerpávání země. Byl to dobrý, mírný člověk, který celý život prožil v rodném domě s tetou Štefkou. Na pohřeb mě vezl syn Péťa, se sestřenkami Emilkou, Evou a bratránkem Jirkou z Liberce jsme u smutečního oběda povídali a slíbili si přitom, že se budeme vídat častěji, nejen u rituálů spojených s koncem života. Zatím jsem se sešla dvakrát s Evou.

V červnu jsem ukončila dvouleté studium tělovýchovy na U3V FTVS, a s jednou lektorkou strávila týdenní rekondiční pobyt v Modrém dole v Krkonoších. U3V mě nadchla, a tak jsem se přihlásila na kreslení na Architektuře: http://mariehaisova.rajce.idnes.cz/New_art/,  oprašuji ruštinu u samovaru, dozvídám se potřebné o chemii a potravinách, rozšiřuji si obzor o vzdělávání v 21. století na své alma mater Masarykově ústavu vyšších studií.

Léto jsem prožila v Praze, kde byla vyšperkovaná Hostivařská přehrada, užívala jsem si ji až tak, že mi při plavání začalo bolet v zádech, což jsem řešila ještě intenzivnějším plaváním, abych tu bolest rozplavala. Po třech měsících neustávajících  problémů mi na ortopedii doktor rýpl injekci a pravil: „V určitém věku musí být člověk rád, že si dojde pro rohlík, má šetřit energii a ne se vyčerpávat.“ Já to ještě přiživila týdenním pobytem v chorvatské Omiši s taneční skupinou Marianna, kde bylo krásně, nicméně jsme jeli ne příliš pohodlně autobusem, seděla jsem na zadním sedadle. Byla jsem v Chorvatsku poprvé, nadšená čistým mořem, milými lidmi, právě zrály fíky… Fotky jsou, jako mnoho dalších dokumentující uplynulý rok na http://mariehaisova.rajce.idnes.cz/Omis, neboť jsem si vloni pořídila nový foťák, na Petrovo doporučení bezzrcadlovku Nikon 1 J2.

Syn Honza začal chodit s Natálií a užívá si jejích roztomilých dětí Honzíka, Sofinky a Tomíka. Petr a Gábina se po téměř devítileté známosti rozešli. Maminka mé milé kolegyně Adély umřela v době, kdy jsme dávaly dohromady Příběh 20. století, který se posléze umístil na 3. místě: http://www.pribehy20stoleti.cz/2014/vitezove. Vloni se mnou dělala rozhovor neteř Gábina s kamarádkou, je na 30. stránce:  http://www.pribehy20stoleti.cz/doc/soutez_sbornik_2013.pdf. Gabča  oslavila 15. narozeniny, sešli jsme se v jejich novém krásném domě, já, Jiřina, Zdeněk, Gabča, Petr, Honzík, Natálie, děti. Zajeli jsme poté na Týnec na hřbitov, kde je pochovaná maminka, dědeček, babička, strýcové, tety…. Je na kopci s krásným výhledem na Klenovou, Šumavu, sousedství dominuje  zašlá slávy velkolepého zámku a roubenka J. Haise Týneckého.

Napsala jsem 14 příspěvků na blog.iDNES.cz, kterými jsem reagovala na svět kolem nás. Psala jsem o U3V,  zkušenosti s ČD, uhořelé bezdomovkyni v Trojmezí, domácích porodech, kvótách, Ivetě Bartošové, platech poslanců, výročí „sametu“. Radovala jsem se z dobrých knih, zajímavých lidí, rodiny, divadel, tance, kočičky Maculky: http://www.natocvideo.cz/videa/videa/kocka-ze-zabehlic/

Všem lidem dobré vůle si tímto dovoluji popřát příjemné prožití svátků vánočních a mnoho zdaru a zdraví v Novém roce 2015.