Přišlo mi porovnání zdravotního systému u nás a v Německu. Nedá mi to a předávám dál, neboť mi přijde zajímavé, jak se v Čechách něco trapně a nákladně zavádí metodou pokus-omyl, zatímco bylo možné se poučit z funkčního systému sousedů.
V Německu přispívají lidé na zdravotnictví dle svých možností. U nás je sociálně nespravedlivá hranice
5 000 Kč pro každého. Pro toho, kdo má roční příjem 500 000 Kč, je to 1 % z příjmu. Pro toho, kdo má příjem 100 000 Kč, jde o 5 %. Aby k této nespravedlnosti nedocházelo, mají v Německu stanovena
2 % z ročního příjmu, pro chronicky nemocné 1 %.
V Německu se platí až od 18 let. Předpokládají, že od tohoto věku mají lidé vlastní příjem a pokud ne, tak mají nárok na sociální podporu, ze které musí platit, a to zase až do výše 2 % (chronicky nemocní
1 %). Pokud by se u nás trvalo na tom, že za děti platí rodiče, pak jde o diskriminaci rodičů
s nedospělými dětmi. Platili by dvakrát - jednou za sebe a jednou za děti.
Další naší specialitou je odnětí platu první tři dny nemoci. Jakoby nemoc sama o sobě nebyla
dostatečným problémem, ještě ji stát trestá. Preventivně jsme všichni podezřelí z podvádění
a zneužívání dávek. Není mi také jasné, jak to je v případě prvních tří dní v nemocnici, pakliže se zatím stále ještě za pobyt v mnoha nemocnicích platí? Z čeho stát počítá, že máme platit, pakliže první tři dny nemoci nic nedostáváme? V Německu je prvních šest kalendářních týdnů marod placen zaměstnavatelem ve výši přibližně 95 % z čisté mzdy, pak ho platí nemocenská pojišťovna přibližně 75 % z hrubé mzdy. Kdo by toho zneužíval a přitom třeba pracoval na černo, může být vyhozen ze zaměstnání a způsobenou škodu uhradit.
Za návštěvu u lékaře se platí paušální poplatek za každé kalendářní čtvrtletí roku ve výši 10 €. Nezáleží na tom, kolikrát lékaře v té době navštívíte, zdali jednou za měsíc či dvacetkrát. Pokud tedy k lékaři chodíte průběžně přes celý rok, zaplatíte za neomezený počet návštěv za čtyři čtvrtletí celkem 40 €. U specialisty, kam vás pošle váš lékař, se neplatí nic. Poplatky vybírá sestra, která je dál posílá zdravotní pojišťovně, u které je pacient pojištěn. Nejsou určeny lékaři, ale na podporu zdravotnictví. Lékař si nemůže přivydělat tím, že by si nechal zaplatit za vystavení receptu. Vystavit pacientovi recept je samozřejmost a součást jeho práce. Ostatně by to bylo i v rozporu se zákonem, kdyby byl lékař placen dvakrát, jednou zdravotní pojišťovnou a podruhé pacientem. Poplatky jsou plně započítány do nejvyššího možného zatížení pacienta (ochranný limit).
U poplatků za léky a obvazový materiál platí omezení na nejvýše 10 € za lék a materiál. Za každý lék, který je nad doplatek, se platí 10 % z jeho ceny, nejméně však 5 € a nejvýše 10 €. Pokud by cena léku byla 300 €, pacient by nezaplatil 30 €, ale jenom 10 €. Poplatky rovněž nejsou určeny lékárníkům, ale zdravotnictví jako takovému a odevzdávány zdravotním pojišťovnám. Jsou plně započítány do hranice nejvyššího zatížení (ochranný limit) bez ohledu na to, jestli by si mohl pacient vybrat lék bez doplatku. Zdravotní pojišťovna do toho nemůže mluvit a musí uznat lék, který lékař pacientovi předepsal a doplatek do limitu započítat.
Za každý den pobytu v nemocnici se platí 10 €, maximálně 28 dní v roce. To znamená, že ten, kdo bude ležet v nemocnici 14 dní, zaplatí 140 €, ten, kdo si poleží v nemocnici 3 nebo 10 měsíců v roce, zaplatí nejvýše 280 €. Poplatky jsou rovněž určeny výhradně na celý systém zdravotnictví. Nemocnice musí poplatky převést na účet pojišťovny. Povinnost platit má každý občan starší 18 let.
Každý pacient dostane u lékaře, v lékárně, v nemocnici, tam, kde platí poplatky, stvrzenky, které si uschová a příští rok odevzdá v nemocenské pojišťovně, která vše přepočítá. Co je zaplaceno přes limit, to poukáže do šesti týdnů pacientovi na jeho účet. Pacient už předem ví, kolik dostane, protože si to sám dokáže podle svých příjmů a stvrzenek spočítat. Dlouhodobě, chronicky nemocný je ten, který je nejméně jeden rok léčen na stejnou nemoc a nejméně jednou za čtvrt roku je u lékaře na prohlídce, pro léky či radu. (Např. diabetici, duševně nemocní či tělesně postižení, připoutaní na lůžko, apod.). Pro pobyt v lázních a léčebných ústavech platí totéž jako pro pobyt v nemocnicích. Lékař z poplatků nic nedostává, a tak není narušen vztah mezi ním a pacientem. Ordinace a nemocnice jen vybírají poplatky pro nemocenské pojišťovny.
Zdá se, že zatímco za humny je sociální kapitalismus, zde lpíme na socialistickém kapitalismu.
Relata refero.
PS: Českým zaměstnancům je sráženo 12,5 % z platu na zdravotní pojištění, 8 % na sociální; zaměstnavatelé odvádějí za zaměstnance 35 %. Poplatky navíc jsou legalizované úplatky.
