Všechny jsme ho milovaly, když nás přišel v šesté třídě učit matematiku a fyziku, zároveň byl naším třídním učitelem, čerstvý absolvent školy, tedy o pouhých dvanáct let starší než my.
Měl dolíček v bradě, sako zapnuté na dva knoflíky, vždy elegantní, občas se začervenal, když například komentoval psaníčko spolužačky, která se do něj zamilovala tak, že jako psala své tetě, že se bude vdávat za našeho nového učitele a škodolibý spolužák to psaníčko objevil a udělal z něj věc veřejnou. Tehdy, s ruměncem na tváři, pan učitel plaše pravil: „Tys mi psala, viď?“
Letos na jaře jsme měli setkání, ani nevím po kolika letech, nejsme nějaká vzorná třída, scházíme se zcela nelogicky, prostě občas. Nejzamilovanější spolužačka, autorka zmíněného psaníčka byla šedovlasou decentní dámou v předčasném důchodu, pan učitel přišel s manželkou, která nás učívala tělocvik a přírodopis a zdaleka se netěšila takové přízni jako on. Nutila nás hýbat tělem, což tehdy zdaleka nebylo tak v kurzu jako dnes.
Seděli jsme a vzpomínali na léta prožitá v Heřmanově Huti, kde končí lokálka přímo na návsi a jejíž multikulturní prostředí poznamenalo můj život víc než cokoliv jiného. V tomto městysi, se směsicí venkovského obyvatelstva chovajícího drůbež a dobytek, městského, živícího se prací ve sklárně, zaměstnanců v pohostinství a obchodech, Čechů, Němců, domorodého obyvatelstva a přistěhovalců, jsem se ocitla s maminkou a otčímem ve druhé třídě základní devítileté školy. Přijali mě tak, jak se tam přijímalo vše, s naprostým klidem.
Pan učitel, kterému věnuji toto psaní se jmenoval Vladislav Uxa a včera mi volal spolužák Míla, můj posel špatných zpráv, že zemřel. Už na jarním setkání si prý stěžoval na ledvinové potíže, já však byla více zaujatá hovorem s jeho ženou, kterou jsme v dětství neprávem přehlíželi. Byl později ředitelem školy v Nýřanech, a i z mála slov, která jsme si stačili říct vyplývalo, že považoval své působení v Heřmanově Huti za stejně výjimečné jako já. Atmosféra místa, do kterého se vrátil i bývalý politický vězeň, muzikant Václav Faktor, který všechno a všechny rozehrál. Každý, kdo měl trochu cit v rukou a sluch v uších, ovládal základy hry na nějaký hudební nástroj. Měly jsme jako děti svoji dechovku, smyčcový orchestr, stále někdo někoho potkával s houslemi, kytarou či trubkou. Z toho se dá odvodit, že jsme se nenudili, naopak, měli spoustu dobré zábavy, byli tím pádem v pohodě a podle toho vypadala i atmosféra ve škole a v celé Heřmance.
Mladí učitelé, kteří tehdy přicházeli do pohraničního městyse učit, tam většinou dojížděli, pan učitel Uxa jezdil každý den z Tlučné. Byl osobností s obrovským charisma, které nemusí být podmíněno fyzickou krásou, ale on byl opravdu pěkný mužský. A uměl učit, aspoň já za celé jeho působení neotevřela doma učebnici matematiky ani fyziky a přesto jsem vždy všemu rozuměla a mívala jedničky. Vzpomínám, že s námi organizoval i účast v Soutěži tvořivosti mládeže, naučily jsme se se spolužačkou Hanou dvojhlasně „/:Den je krásný:/, když dva se rádi mají, /:i v lednu je, jak v máji:/...“ Nepokročily jsme sice tehdy do okresního kola, nicméně jsme zpívaly pro radost sobě a celé škole.
Učitelský sbor se povinně oslovoval „souhu“, „soužko“, on byl první, který trval na oslovení „souhu učiteli“, s akcentem na učiteli, nikoliv „soudruhovi“. Byl osobností, která nás ovlivnila nejen znalostí matematiky a fyziky, ale především kultivovaností svého jednání a chování. Učil nás a zároveň se učil s námi, jak čelit pubertálním nápadům a náladám s citem a odstupem. Měli jsme mu za zlé snad jen, že s námi nechtěl jezdit na školní výlety.
I tak byl naším milovaným a vzpomínaným učitelem, který nasadil vysokou laťku k porovnávání nejen současných, ale zejména našich pozdějších vzdělavatelů.
