Řeč je o plzeňské policii, kterou jsem v neděli upozornila na supy rychlejší než smrt, kteří se vrhli na kořist - pana Stanislava vzápětí po jeho převozu do nemocnice.
Převezen do nemocnice byl v polovině února a jakmile se o tom dozvěděla jeho rodina, tak bez zaváhání začala jednat. Přijeli z dvousetkilometrové vzdálenosti, vyměnili zámek u zamčeného domku a začali „hospodařit“. Pan Stanislav žil, uveden na JIP do umělého spánku s diagnózou krvácení do plic; ještě předtím však dal klíče od domu sousedce, aby krmila kočku a zalévala květiny. Hned poté, co paní sousedka zjistila, že už kočku nenakrmí a kytky nezalije, neboť je vyměněn zámek, chtěla volat policii. Jde o starší paní, která se však na poslední chvíli polekala, neboť ji napadlo, že jsou-li schopni se bez souhlasu a pověření přehrabovat ve věcech nemocného člověka, jaký by asi pro ně byl problém se jí mstít? Pověst těch, co porušili domovní svobodu ve smyslu § 178 trestního zákoníku je špatná. Nemocný pan Stanislav netajil před přáteli a sousedy, že se o něj zajímali jen, když chtěli peníze. Mluvilo se o nich, jako o těch „s rakovinou peněženky“.
K úlevě paní sousedky jsem nabídla, že případ oznámím sama, přece zlo má být trestáno, ne? Zavolala jsem 158, kde si vyžádali kontakt na svědkyni a mně obratem volali z Plzně. Převyprávěla jsem vše, co jsem zprostředkovaně věděla, policista slíbil přešetřit a dát vědět. Zarazila mě poznámka, kterou utrousil: „rušitelé domovní svobody mohli být s pacientem domluveni“. Napadlo mě, že kdyby je chtěl ve svém domově, tak jim dal klíče už dávno, na policejní logiku jsem nicméně mlčela. Policista se zajímal o občanský průkaz pana Stanislava, který nemocnice vydala rodině za účelem převzetí jeho důchodu.
V neděli večer volali z plzeňské policie paní sousedce a prý se zjevným nezájmem položili pár otázek se slibem, že se ještě ozvou. Do středy se neozval nikdo ani jí, ani mně, tak jsem si zavolala o číslo jednací svého podání. „Případ nemá číslo jednací“, pravil policista. „Byl uzavřen v neděli večer, když jsme zjistili, že zdravotní stav pacienta je vážný.“ Při mém oznamováni mě také slíbili informovat, ale jak víme, sliby jsou chyby. Ptám se příslušníka: „A co když se pacient uzdraví a nedostane se do svého domu?“. Slyším, jak dotaz reprodukuje kolegovi: „a co když se pacient uzdraví a nedostane se do svého domu?“. „No to asi bude mít špatné klíče“ zní odpověď, kterou mi policista u telefonu opakuje, aniž by mu docházela absurdita odpovědi. „A co když si ta podařená rodinka bude na jeho občanku půjčovat?“ „Zneužije osobních údajů?“, „Co když jeho dům vyrabuje, vždyť majitel ještě žije?“, pokračuji otázkami, na které jsem předpokládala, že se budou ptát oni, trénovaní muži zákona. „No, to my nevíme“. „My s tím nemůžeme nic dělat, pochopte.“ Začínám zuřit: „Máte pomáhat a chránit, v tomto případě nemocného člověka“, už se nedržím a křičím do telefonu. „My ale nemůžeme nic dělat“ opakuje policista, „ přece, kdyby šlo o loupež, tak by byly vylomené dveře, tady je však dům zamčený, zámek neporušený“.
Rezignovala jsem a myslela na to, že uzdraví-li se pan Stanislav a dostane-li se složitě do svého, nežádaně obsazeného domova, může se domáhat náhrady škody. Nesla by zodpovědnost policie, která nepomohla a nechránila přesto, že byla žádána? Jak mu doložím, pakliže nedali číslo jednací případu, který je nezajímal?
V čtvrtek ráno jsem poslala doporučeně na Okresní státní zastupitelství v Plzni a Městské ředitelství plzeňské policie „Trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody ve smyslu § 178 trestního zákoníku.“
Večer jsem se dozvěděla, že pan Stanislav v nemocnici zemřel, ušetřen setkání se supy, kteří si v jeho domově už dva týdny natřásají brka.
Ptám se sice a marně: „Co notářské řízení?“ „Co právo?“ Odpovědí je snad zase otázka: „V Plzni?“
