Najdi si Araba!

Manžel známé si našel milenku, krátce po narození druhého dítěte. Ztratila mléko, nervozitou a stresem, děťátku se objevil ekzém na celém těle. Starší, sedmileté dítě se začalo před dospělými ukrývat do skříně.  

Šlo o vzornou matku a manželku, vzdělanou, udržovanou, sportovně založenou, kulturní,  ekonomicky soběstačnou; přesto se jí a dětem nepodařilo udržet si manžela a tátu. V průběhu manželství se jim vedlo dobře, zbohatli, on se díky penězům a majetku stal terčem svobodné konkurentky, ona zůstala vězeňkyní v zodpovědnosti za děti.

V této souvislosti se nabízí otázky na téma, jaké síly hýbou současným světem? Pragmatismus? Osobní svoboda? Konkurenceschopnost? Konzumování, nejen spotřebního zboží? Tržní nabídka a poptávka i v mezilidských vztazích?

Nedávno jsem ve společnosti otevřela otázku novodobého jevu, kterým je životní styl single. Byla jsem poučena, že máme svobodu žít si tak, jak chceme. Namítla jsem, že v době ekonomické krize je singl život finančně náročný. Každý potřebuje svůj byt, svoji ledničku, svoji televizi, svůj počítač, svoji pračku; spotřební zboží, které je třeba obnovovat, což je prospěšné především výrobcům, kteří potřebují odbyt. Z čeho by tvořili zisky, kdyby žilo více lidí pod jednou střechou a sdílelo většinu spotřebičů? Po diskusi za mnou přišel jeden z účastníků a pravil, že jsem rýpla do kapitalistického sobectví; další mi intimně sdělila, že jde často o nouzové řešení, když není, s kým žít. Na přelidněné planetě není s kým žít!?

Kdyby všechno nesouviselo se vším, tak by se dalo říci, že řeším různé problémy; jenže… člověk je  od přírody tvorem společenským. Ti, kteří ze zoufalství nebo ze sobectví žijí single, mohou nacházet východisko z izolace tím, že se vetřou do křehkého vztahu atomizovaného partnerství, které pochopitelně naruší.  Společnosti chybí kontrolní mechanismy fungující komunity a nastavující pravidla, která by zajistila minimální pocit bezpečí aspoň dětí s ohledem na jejich zdravý psychický a fyzický rozvoj. Psychosomatické příčiny tělesných poruch se nehledají a neřeší, došlo by tím zákonitě k diskusi  o společnosti a jejích hodnotách, což nevím, zda je žádoucí.

Při hledání východisek jsem narazila na muslimku, která porovnávala padesátiprocentní rozvodovost českých manželství se stabilitou arabských vztahů. Přála by nám zažít ten pocit rodinné soudržnosti a jistoty ve společenství, ve kterém má žena své pevné postavení a jistotu, že ji muž neopustí jen kvůli tomu, že ho přestala fyzicky přitahovat; je vážená a ctěná po celý život, ať je jí dvacet, nebo padesát. Arabské muže popisovala jako zodpovědné, ochotné a schopné se o ženu a děti postarat. Emancipace našich žen jí byla k smíchu, prý žijeme pod neustálým tlakem, neboť musíme být úspěšné, jak v práci, tak v péči o domácnost a přitom vypadat celý život jako manekýnky!

Jaké z toho vyvodit poučení na závěr? Nejspíš asi doporučím další známé, jejíž partner nejeví zájem ani o ni, ani o dítě, aby si našla svého Araba a výměnou za šátek na hlavě získala pocit bezpečí, zodpovědnosti a zájmu o svoji osobu. Zdá se to být dobrý obchod, nebo snad ne?