Slýchávala jsem plzeňské patrioty říkat, že na východ od Plzně je Asie, protože prý lepší pivo se východním směrem nenajde. Cestou na Silvestra z Prahy do Osvračína jsme se přesvědčili, jak si to s tou plzeňskou světovostí stojí.
Přerušili jsme jízdu a ve snaze dát batohy do úložných boxů, abychom si Plzeň prošli, jsme zírali. Pár schránek, které jsme našli v přízemí nádraží, bylo sice funkčních, ale za chvíli odložení bychom zaplatili 80 Kč a více - podle velikosti schránky. Instruktáž k použití jsme pochopitelně nečetli, takže nám to desetikorunu spolklo a nebyli jsme jediní. Metodu pokus – omyl zřejmě používá kdekdo, takže při návratu byl u „naší“ schránky požadavek na zaplacení už jen pouhých 60 Kč, neboť někdo další sponzoroval.
Při dotazu u pokladny, zda si tam nemůžeme někde uložit bágly za rozumnější cenu, nám bylo řečeno, že nikoliv, toto prý provozuje jakási soukromá firma za těchto podmínek.
Do pivovaru se dá jít z nádraží lávkou, což jsme zjistili až poté, co jsme se vymotali z nechutné křižovatky chodcům nepřátelských silnic, zato zde nás čekalo milé překvapení. Úložna zavazadel za vratných 10 Kč! Využili jsme tuto nabídku a šli si dát výborné pivo a dobrý oběd do místní Spilky.
Na nádvoří velkorysého Pivovaru jsme si prohlédli výstavu „Sto let českého piva“, na které jsme marně hledali informaci, komu vlastně plzeňské pivo, to naše rodinné stříbro, dnes vůbec patří? Japonsku, Jihoafrické republice, Koreji?
Plzeňské nádraží je již několik let v rekonstrukci, takže podchod, kterým se chodívalo z hlavní ulice z města, byl zatarasen, museli jsme obcházet, přičemž na první informační tabuli nebylo o domažlickém vlaku nic, uklidnili jsme se však hned v nádražní hale, kde byla upoutávka, že jede z nástupiště 5Z. Páté nástupiště je v přízemí, kde byly zátarasy, tudíž nepřístupné. Instinktivně jsme vyšli nahoru, kde nalevo svítila upoutávka na nižší čísla nástupišť, napravo byla cedule temná.
Až po příchodu ke dveřím již v mírné panice byla k vidění stojna s nápisem 5Z, což nepochybně místní znají, ale sporadická návštěva může zjistit často až na poslední chvíli. Jen taktak jsme stihli osobní vlak a dojeli do sympatického cíle.
Silvestrovské dopoledne jsme si zpestřili vycházkou po stopách Jiráskovy Lucerny z Osvračína do Staňkova v naději, že se tam naobědváme. Jedna hospoda však byla zavřená, a druhá také.
V Pivnici na náměstí nás výčepní vyvedl z naděje poobědvat informací, že nevaří, nicméně plzeňské pivo měl dobré, tak jsme popili s tím, že holt dojedeme zpátky nalačno. Jaké však bylo milé překvapení, když nám po chvilce pravil, že dopéká půlku kolena, máme-li ještě chuť a hlad, že nám ho dá. Chuť jsme měli, hlad také, bylo výborné. Při placení jsme se dozvěděli, že to byla jeho večeře. Rádi bychom se s ním bývali podělili, kdybychom to věděli.
Konec dobrý, všechno dobré, ale plzeňský patriotismus, který dovolil prodat dědictví otců na mrzký peníz, ten vzal za své.
