Tak se shodli evropští ministři práce a sociálních věcí na jednání v Luhačovicích. Eurokomisař argumentoval tím, že v přírodě není nic statické, tažní ptáci se stěhují dvakrát do roka, zvěř putuje za potravou, i lid by se měl hýbat.
Ten samý den jsem při jedné návštěvě slyšela velké stesky na to, že na vedoucích místech jsou lidé bez zkušeností, kteří rozhodují nekvalifikovaně, nutí podřízené k absurdnostem. Prý zlatý Baťa a jeho škola vyžadující kariérní postup od píky, potřebu projít si osobní zkušeností celý pracovní proces. Dnes je dostačující kvalifikací pár let školy či úspěch v politikaření.
Šla jsem do sebe a začala rekapitulovat svoji flexibilitu na trhu práce, myslím, že by mi mohli ministři i Baťa dát jedničku, přesto, že mě moje flexibilita neuchránila několikerému pádu na tvrdou dlažbu. Rychle jsem si proletěla svoji profesní pouť životem a pro zajímavost zveřejňuji, v mém mládí se totiž flexibilita nazývala fluktuací a byla odsouzeníhodným společenským jevem:
Po ukončení základní školy jsem nastoupila na gymnázium ve Stříbře s vizí, že budu učitelkou. To povolání mě lákalo, asi proto, že jsem se svými kantory a kantorkami měla docela dobré zkušenosti. Jenže, člověk míní, život mění. Byla jsem na internátě pár týdnů, jednoho dne šla ráno do školy, před kterou čekala maminka se starostou naší obce, oba v černém. Maminky druh tragicky zahynul, zůstala sama s roční dcerou a se mnou, rozhodla se stěhovat a měnit plány, neboť mě nemohla na dlouhých studiích živit. Přestěhovali jsme se do Klatov, přestoupila jsem na dvouletou ekonomku, kde mě naučili psát na stroji všemi deseti, těsnopisu, stenotypii, účetnictví, a v sedmnácti šla pracovat. Díky ekonomické škole byly Klatovy přesycené administrativní silou, volné místo bylo jedno, v ČSAD, s podmínkou nástupu 1. července, žádné prázdniny. Pracovní náplní bylo sčítat tržby z autobusů, cedit desetníky přes síto, rolovat do roliček. To se dělalo dopoledne v pokladně, odpoledne jsem vyplňovala hospodářské listy. Zejména z toho odpoledního nesmyslu mi bývalo až fyzicky špatně, byť práce s desetníky byla pěkně špinavá, měla aspoň nějaký výsledek. Po čtyřech měsících jsem zjistila, že vedlejší KOZAK hledá sekretářku obchodního náměstka, šla jsem se o tu práci ucházet a obstála. Asistovala jsem uzavírání obchodních kontraktů, jezdila na veletrhy, a po roce se přihlásila na dálkové studium, abych si udělala zkoušku dospělosti.
Do této slibně začínající kariéry přišla okupace, já měla přístup ke kopírce, na které jsem po práci kopírovala protesty, až mě lapili. Po výsleších na StB mě sesadili ze sekretářského místa a přeložili do vzorkovny balit balíky zboží pro SSSR. Na malém městě začínalo být nedýchatelně, rozhodla jsem se odejít do Prahy; práci s ubytováním nabízelo stavebnictví. Byla jsem sekretářkou v přidružené stavební výrobě, později referentkou zakázky, kdy jsem sháněla práci řemeslníkům a naopak - řemeslníky na výpomoc. Dvakrát jsem se pokoušela o studium na vysoké škole, vždy mi připomněli ty letáky dokazující, že jsem nepřítelkyní našeho státního zřízení. Od podniku jsem později dostala stabilizační garsonku s podmínkou odpracovat dvanáct let; s těmi mi pomohly biologické hodiny. Narodil se jeden syn, po mateřské a pár měsících ve fakturaci se narodil druhý syn. Práci s dětmi nebudu popisovat, do kvalifikace na trhu práce se nepočítá. Volné chvíle na mateřské jsem trávila přepisem dokumentů Charty 77, čímž jsem se udržovala ve stavu plného vědomí o tom, co se ve společnosti děje. S druhým synem jsem byla doma déle než byla mateřská, teď mi chybí rok do výpočtu koeficientu důchodu. Když mladší odrostl, tak jsem nastoupila do téže školky, kam chodil - jako uklízečka. V průběhu revoluce jsem pár měsíců nepracovala, čímž mi opět schází nějaký ten pátek pro výpočet důchodu. Koncem ledna 1990 mi byla nabídnuta práce sekretářky v osobním sekretariátu prezidenta Havla, kde mě okolnosti donutily naučit se anglicky. Po dvou letech mě zlanařili do České pojišťovny na post asistentky náměstka ředitele. Devět měsíců mi stačilo, přihlásila jsem se do konkurzu na ředitelku občanského sdružení Zelený kruh.
Štvalo mě, kam se porevoluční společnost ubírá, chtěla jsem dělat něco mimo hlavní proud. Vyhrála jsem z deseti kandidátů, měla spoustu nápadů, na které jsem hledala zdroje v podobě dobrovolné práce, peněz, materiálu, lidí, ty jsem musela přesvědčovat o důležitosti mých nápadů a ty poté zrealizovat. Šlo mi to dobře, takže jsem se rozhodla doplnit praktické schopnosti teoretickými znalostmi a přihlásila se na anglickou manažerskou školu, kde sice bylo podmínkou absolvované vysokoškolské vzdělání, mě však přijali, neboť jsem prokázala organizační schopnosti a talent. Unavená z ekologie jsem si - po šesti letech řízení Zeleného kruhu, na tři měsíce odskočila řídit nadaci Sue Ryder, kde jsem ve zkušební době zjistila, že to není můj šálek kávy a založila vlastní občanské sdružení Agenturu GAIA, s vizí zlepšit mezilidskou komunikaci, zeleň ve městě, postavení žen, a pracovat na alternativách ke konzumnímu životu. Organizace byla a je řízena stylem projektového managementu. Když je nápad a získáme prostředky, pak se najmou lidi a zrealizuje se. Nezíská-li myšlenka podporu, pak se zaměstnávám přechodně jako úřednice tam, kde je o mé vědomosti a zkušenosti zájem.
Toto je v kostce shrnutých flexibilních čtyřicet let života na trhu práce, přeberte si, jak uznáte za vhodné, já jen doufám, že není všem dnům konec a ještě dojde na vizi mého mládí - učit.
