„Tady se na kole nejezdí“, pravil člen ochranky, když jsem rozmýšlela, kam kolo přivázat. „Vždyť nejezdím, jdu si jen koupit košík na nákupy na tohle kolo.“
K ochrance se přidal kolega a společně se do mě pustili tak, že jsem chápala, že mám s kolem okamžitě zmizet; jenže já chtěla koupit košík, který jsem potřebovala poměřit s držákem na kole, aby byl akorát. Znáte to, jeden centimetr a nakoupené je k nepotřebě. Strážci pořádku se mě chystali zabránit v cestě, takže jsem přidala do kroku a s kolem po boku vešla do obchodu, který byl hned naproti. S omluvou na rtech říkám, že je mi líto, že jdu nakupovat s kolem až k nim, ale ten košík nemá smysl pořizovat bez kola a půjčovat si od nich košík a chodit s ním ven za kolem je zbytečně krkolomné.
„Není problém“, pravila prodavačka a já už mezitím zkoušela košík, který padl úplně přesně, takže jsem se chystala zaplatit, jenže… ochranka zdržovala. Vešli za mnou do krámu a pořád dokola vykládali, že tam s tím kolem nemám, co dělat. „Jo, jo, jen, co zaplatím, tak zmizím i s kolem“, říkám smířlivé, poté, co mi došlo, co skutečně řeší. Bylo ten den krásné, líné, slunné počasí, nikde živáčka. Obrovské dveře do obchodního areálu byly otevřené, takže bezbariérový vchod do vnitřního prostoru splýval s venkovním a já vjela do objektu na kole jim téměř do náruče.
„Pořád říkám, že tady mají být stojany na kola“, povídá prodavačka a já odpovídám, že souhlasím, posledně mě pérovali proto, že jsem přivázala kolo k lavičce, neboť jsem nenašla jinou možnost.
Ještě jsem si vzpomněla, že potřebuji šňůru na jinou kabelu, kterou jsem vybírala, ale pro jejich křik jsem nemohla s prodavačkou kloudně dořešit barvu, velikost, natož cenu. Otočila jsem se k ochrance a říkám jim, ať jsou tiše. „Co si to dovolujete?“ vyjel ten agilnější. Prodavačka se ke mně naklonila a smířlivě pravila, že s nimi jinak vychází docela dobře. Nechtěla jsem konflikt hrotit, jen jsem dodala, že je jasné, že nemají co dělat a když se objevila příležitost se zviditelnit, tak ji využívají. Celá situace byla komická, mimořádně mě napadaly spontánní odpovědi; na závěr jsem se ještě stihla optat, zda jsem snad někoho zajela či ohrozila něčí zdraví a poučila pány, ať příště řeší problém, až nastane.
Pánové odešli, prodavačka si s úsměvem vzala peníze, já košík, šňůru, kolo a mířila ven. Ještě jsem zaslechla, jak za mnou volá: „Jen prosím, na tom kole nejezděte!“ „Nebojte, odpovídám, tohle se prostě stalo“, i přesto, že se ve skutečnosti nic nestalo. Při odchodu jsem míjela ochranku, která najednou dělala, že mě nevidí a já začala přemýšlet, zda jsem přece jen nebyla příliš zpupná. Vždyť dělali jen svoji práci.
Odpověď přišla vzápětí, zároveň s trestem, dá-li se to tak nazvat. Jela jsem se podívat na jarní nadílku kůzlátek, jehňátek, housátek, poslechnout si koncert kvákajících žab … Poté, co jsem dokončila exkurzi, dolízala zmrzlinu a nasedla na kolo, jsem zjistila, že je zadní duše prázdná. Tak to asi bude trest za moji nepokoru a odmlouvání úřadu, řekla jsem si a dovedla kolo do servisu, který byl naštěstí při cestě a kde píchlou duši obratem vyměnili. Takže se vlastně zase nic nestalo, a kdybych nezapsala, tak zapadlo do propadliště dějin spolu s drtivou většinou ostatních každodenních nepatrných příhod.
