Silný příběh Evy Gabrielssonové, životní družky Stiega Larssona, autora Milenia (Muži, kteří nenávidí ženy; Dívka, která si hrála s ohněm; Dívka, která kopla do vosího hnízda), jde v knihovně z ruky do ruky. Je třeba si dát záznam a čekat, nebo si knihu koupit.
Stojí za přečtení. Dozvíte se celou řadu informací, které doplňují trilogii autora o autentičnost a osobní reflexi společnosti. Stieg byl celoživotní občanský aktivista, který bojoval proti radikální pravici. Byl vychován dědečkem a babičkou, stejně jako jeho partnerka Eva, a ti jim vštípili hluboké morální zásady, které možná byly pozdější příčinou problémů, do kterých se Eva po náhlé smrti Stiega dostala. Nemysleli na sebe, mysleli na ostatní. Žili společně třicet let, o dva roky déle spolu pracovali, obětovali život společenské angažovanosti tak, že si nenašli čas ani na svatbu, přestože měli koupené snubní prstýnky. Na tuto formalitu Eva doplatila, nemá žádná dědická ani autorská práva, přestože se na knihách podílela, což dokumentují stránky www.supporteva.com.
V knize je vylíčen život partnera z perspektivy partnerky, je v ní popsána nejen jeho vášnivá záliba v pití kávy, mládí, vzpomínka na maminky, jejich osudové setkání, cesta do Afriky, život ve Stockholmu, práce a výhrůžky, kterým museli čelit. Je výpovědí o Stiegových žurnalistických zásadách, jeho boji za mravnost a spravedlnost, altruismus, feminismus, ale také o povinnosti pomsty v kraji biblických hodnot.
Ideály, které vyznával, jeho partnerce paradoxně nepomohly. Na to, že diskriminace dopadne i na tu, se kterou „měli spřízněnou duši“, nepomyslel. Idealisté nebývají praktičtí a už vůbec ne pragmatičtí. Autorka cituje z knihy o zločinech ve jménu cti, kde napsal: „Antropologický a kulturní model, který si vypůjčujeme, abychom tato dramata vysvětlili, nabízí odpovědi, pokud jde o formy útlaku, ale ne pokud jde o jeho příčiny. Zkrátka v Indii ženy upalujeme, na Sicílii je ve jménu cti zabíjíme a ve Švédsku je v sobotu večer mlátíme… Kultura však nevysvětluje, proč jsou ženy na celém světě zabíjeny, mrzačeny, obřezávány, týrány a nuceny snášet rituální jednání ze strany mužů, ani proč muži v našich patriarchálních společnostech ženy utlačují. (…) Nejedná se o nic jiného než o „systematické násilí“ ve vztahu k ženám; kdybychom byli svědky něčeho podobného ve vztahu k odborářům, židům nebo invalidům, rozhodně bychom takový výraz použili.”
Kniha byla napsána také a především proto, že má uvést na pravou míru „larssonovský průmysl“, ve kterém je Stieg Larsson prezentován jako úspěšný autor detektivek, což je zcela proti duchu a filosofii autora, který se nemůže bránit. Zemřel vzápětí poté, co odevzdal poslední díl trilogie svému nakladateli, aniž se dožil zaslouženého úspěchu. Benefity z díla dědí příbuzenstvo, se kterým si za života nerozuměl a se kterým se nestýkal.
„Milenium, Stieg a já“ napsala Eva Gabrielssonová a Marie-Franҫoise Colombaniová, vydal Host v r. 2011, přeložil Marek Sečkař, 175 stran.
