Marná vlády snaha

Úsporná šetření, propouštění, snižování, omezování, zastavování, takovéto radikální výkřiky se ozývají z našich společenských úst jakožto verbální produkt našeho společenského mozku, tedy politických vůdců.

Naše individuální mozky se buď mohou radovat, že se jich to zas tak moc netýká, jsou-li například ve státním důchodu, který jim nedá zhynout hladem a mrazem. Ti v produktivním věku mají starost, aby je nevyhodili z práce, což se ve státní správě děje plošně, bez ohledu na zásluhy, charakter či schopnosti; rodičům dětí fakt nezávidím, já bych dneska děti vychovávat nechtěla - ani náhodou.

Přitom děti jsou prý budoucností národa, dokonce jsem na toto téma kdysi organizovala konferenci. Mají spoustu nových dětských hřišť, u nás na obvodě si je modrá straka přivlastňuje jako propagační předvolební lákadlo; jiný plakát hlásá, že kdo si hraje, ten nedroguje…mají si tedy i kde hrát, jsou krásně oblečené, žádný bleší trh a půjčované či děděné kočárky, postýlky. Proč mudruju?

Už dvacet let se můžeme individuálně realizovat, jsme svobodní občané a občanky, před léty jsme se mohli svobodně rozhodnout, zda chceme pravdu a lásku Václava Havla či dáme přednost filosofii pragmatismu Václava Klause. Vyhrál ten pragmatičtější a přesvědčivější, on ostatně i ten první o té pravdě a lásce jen mluvil, a osobním příkladem byl do revoluce, pak byl též pragmatický.

Slova a činy našich vzorů, lid totiž vždy upínal zraky k těm nahoře, ať šlo o šlechtu, církev, či dnešní politiky, téměř nikdy nejsou v souladu, vždy se káže voda a pije víno. Ti, kteří chtějí mluvit a žít pravdivě končívají možná méně radikálně než Sokrates, Hus či Palach, i když je faktem, že se dozvídáme jen to, co nám zprostředkuje historie, média, či osobní zkušenost.

V mém pozorovacím záběru v nedávné době spáchali sebevraždu tři lidé. Padesátiletý novinář se podřezal – údajně z důvodu deprese, dvacetisedmiletý inženýr skočil pod vlak čtyři dny po svatbě - po hádce s novomanželkou; jeho padesátiletá matka, vedoucí pracovnice, se oběsila měsíc po něm. Pragmaticky se zachovala novomanželka-vdova, která při návštěvě tchýně na psychiatrii pravila, že se už se smrtí manžela srovnala a poté, co tchyně neunesla tíhu života, se začala neprodleně starat o dědictví.

Filosofie pragmatismus propaguje účelové chování. Dělat a chovat se tak, jak mi vyhovuje. Mohu lhát, krást, má-li s tím někdo v mém okolí problém, je to jeho problém, buď mě bude akceptovat, nebo se může soudit, či odejít.    

Rodiče, kteří by svým dětem chtěli vštípit nějaké zásady slušnosti a ohleduplnosti, mají smůlu. Atmosféru celospolečenského klimatu nasávají jako vzduch, není z ní úniku. Jakmile přijdou do společenství školy a jsou slušné, budou využívané tak dlouho, dokud se nenaučí pragmatickému myšlení a chování.

Problém, který dnes vláda řeší je, způsobem, jakým je řešen, neřešitelný. To, že někde něco přiškrtí ještě nezmenší touhu po tom, aby bylo vše tak, jako předtím, což ostatně dokládají protesty v Řecku, či odborů u nás.

Příčinu vidím ve společenské etice, ideálu, vzoru, příkladu, který bychom uznali jako nosný nejen pro své ego, ale i pro širší společenství. Je-li současnou vizí konfrontace s tím, co kdo má na sobě, jaký má mobil, jak vzájemně co nejvýhodněji konzumovat sami sebe, pak se nejen naše individuální mozky, ale i ty společenské - politické - točí v bludném kruhu příčin a následků každodenní pragmatické morálky.