Lež, svoboda a zdraví

Zatloukat, zatloukat, zatloukat, radil doktor Plzák svým čtenářům. Má známá se před léty ocitla v jeho ordinaci se žádostí o pomoc s výživným tří dětí. Dostala radu: „s manželem se rozejděte, je to lhář.“

Humorné knihy unesou nadsázku, je však brána vždy jen jako humor, pakliže hledáme vodítka, která neposkytuje ani škola a často ani rodina? České rodiny měly to neštěstí prožít kus života v totalitě, kde lež byla normou, často podmínkou k přežití. O to víc mě zaujal v nedělním televizním dokumentu o drobných farmářích argument jednoho z nich: „jsem mezi zvířaty, protože nelžou.“ 

Přistihneme-li někoho při lži, pak lež bývá často horší, než zapíraný skutek. Vezměme si například ministra vnitra Johna, který sedm let zatloukal nemanželské dítě a poté, co vyšla pravda najevo, se s ním manželka rozešla. Rozešla se kvůli tomu dítěti, nebo kvůli tomu lhaní?

Před léty na jedné internátní zahraniční škole porušilo pět chlapců přísný zákaz pití alkoholu tím, že vypili společně jednu láhev piva. Blbost, řekněme si, provokace přece patří k mládí. Nicméně, zákaz byl jasný a chlapci šli na koberec. Ti čtyři, kteří přiznali, že se napili piva, byli propuštěni s napomenutím, že příště budou následovat sankce. Český hoch však zatloukal, zatloukal, zatloukal. Pivo ustoupilo do pozadí, malérem bylo lhaní a s ním spojená ztráta důvěry. Potrestán byl náležitě. Nejen, že šly stížnosti rodičům, zdrcená byla celá škola, jak u nich může studovat jedinec s narušeným charakterem? Galeje, které následovaly nedají dodnes mladému muži zapomenout, že chybný krok je možné udělat, ale nedostatek odvahy k jeho přiznání vytvoří rány a zanechá jizvy. Říká se, že důvěra se těžko získává a snadno ztrácí.

V Čechách je velmi problematická dichotomie mezi morálkou veřejnou a morálkou soukromou. Ministr vnitra, který má dohlížet na dodržování etických norem ve společnosti, je v soukromí lhář. A nikoho to nijak zvlášť neznepokojuje. Přestalo platit, že po ovoci jejich poznáme je, soukromý život se bere jako něco, co s veřejným nesouvisí, záletníci si mohou z ostudy šít kabáty,  jenže…. proč mám být slušná, pravdomluvná, čestná zrovna já, nebo Vy?

Já asi proto, že když jsem byla dítě, tak byla otázka pravdomluvnosti na denním pořádku. Každou chvilku mi někdo mačkal nos s tím, že lež se pozná podle jeho měkkosti. Říkalo se, že: „kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe“, což bylo sice naivní pořekadlo, ale pravdivě vyjadřovalo nedůvěryhodnost lháře a fakt, že kdo jednou zalže a projde mu to, zpravidla u jedné lži neskončí a bude pokračovat i dalšími prohřešky. Také další pořekadlo, že: „lež má krátké nohy“ může být poučné pro lháře a jejich schizofrenii. Jaký je to asi život ve stálém  střehu, muset si dávat  pozor na každé slovíčko, a dřív nebo později se do svých lží zamotat?

Světlo do temnoty mých úvah vnesl Satish Kumar, nejlepší řečník letošního Fóra 2000. Pravil: „Podívej se na obraz, bez rámu se na stěně neudrží. A ten rám je jako naše svoboda. Je také limitována naším zdravím, naší nutností spát, jíst, být v teple, mít světlo. S vědomím těchto limitů je třeba vědomě žít; bez zdraví a dobré kondice Ti je svoboda k ničemu.“

A tak se zdá, že jako souvisí svoboda se zdravím, kterému prospívá čistá a jasná mysl, tak lhaní, které mysl zatěžuje, může mít vliv na různá onemocnění. Ať je však tato souvislost jakkoliv těžko prokazatelná, tak se stejně nabízí otázka, jak vytvořit zdravou společnost z prolhaných jedinců?