Víme, koho nechceme proto, že je takový nebo maková, víme však, koho chceme? Kdo splňuje naše kritéria, očekávání nás - voličské veřejnosti?
To mi, upřímně řečeno, není zcela jasné. Čtu tolik analytických a kritických článků, ve kterých je popisováno, co, kdy, kde, kdo udělal a jak špatně, častěji, než, co, kdy, kde, kdo udělal dobře. Každý, kdo je viditelný a slyšitelný, může být příčinou naši rozladěnosti a nespokojenosti.
Víme-li však, koho a co nechceme, měli bychom vědět, koho a co chceme. Jinak bychom totiž mohli dopadnout jako Alenka v říši divů: „Nevíme-li, kam jdeme, dovede nás tam kterákoliv z cest“.
Nevíme-li totiž, koho chceme, pak je každý dobrý, ale zároveň také špatný. Tyto manipulativní nejasnosti jsou na jednu stranu kámen úrazu, na stranu druhou se zdá, že nejasná představa o našem ideálním představiteli či představitelce nám i docela vyhovuje. Můžeme si totiž permanentně stěžovat a kritizovat.
Ale vážně, koho chceme, aby nám vládl, či snad sloužil? Ani mě nezajímají jména, je mi jasné, spolu s babičkou Boženy Němcové, že „není na světě člověk ten, jenž by se zavděčil lidem všem“. Stačila by mi kritéria, určitý souhrn vlastností, která by ten či ta, kteří nás touží reprezentovat, a které jsme ochotni respektovat a tolerovat, měli mít.
Neuděláme-li si jasno v tom, co a koho chceme, pak počítejme s tím, že nám trvale budou vládnout a vnucovat svoji vůli ti, kteří vědí lépe než my, co máme chtít, jsou draví, umí ovládat široké masy, strategie a taktiky politických bojů, umí vyhrávat, nebojí se úspěchu, ani nás, voličské veřejnosti, neboť mají základní jistotu, že my sami se neshodneme na tom, koho a co chceme.
Jsme snad, jakožto poslušné Jiráskovo praděti Proti všem?
