Do Evropského parlamentu budeme volit 5. a 6. června svých 22 reprezentantů a reprezentantek. Vybírat můžeme z kandidátek 33 stran, tedy z cca 600 lidí. Nelze se tedy vymlouvat, že nebude z čeho vybírat.
Protože mě štve to věčné „vždyť je to stejně jedno“, tak v různé intenzitě nosívám svou kůži na trh. Po moci zas tak moc netoužím, existenčně na ní nejsem závislá, ale docela se bavím, jak lid stále a opakovaně volí ty viditelné, mediálně profláklé a morálně zdevastované především proto, že tito hráči s mocí jsou trénovaní v populismu a v manipulaci s davem. Systém dvou velkých stran a přelévání moci z jedné do druhé je imitací systému za velkou louží, byl implementován na zdejší prostředí těsně po revoluci, tedy na prostředí nezkušené a nezralé, snadno ovladatelné. A kdo se jednou dostal na vrchol, ten se tam drží zuby nehty.
Nechala jsem se přesvědčit a budu tomu stávajícímu mocenskému monopolu konkurovat a jako nezávislá kandidovat na 11. místě kandidátky č. 11, Demokratické strany zelených. Symbolika mi přeje, což o to, ještě, aby mi stejně tak přála veřejnost. Otázkou, která se samozřejmě nabízí, je, co mohu nabídnout? Sliby a hesla ponechám stranou, inflaci slov nebudu podporovat. Zkusím se propagovat činy, dosavadním životem, kdy jsem dokázala jít vlastní cestou, řídit se svým svědomím a vědomím, dokázat nejen sobě, ale i druhým, že je možné žít a přežít s vlastní pozitivní a konstruktivní vizí, i když jde často o "čurání proti větru".
Podle skutků...
V době, kdy se masově privatizovalo, jsem zachránila dům v centru Prahy od privatizace, aby mohl sloužit dětem a mládeži, aby byl v centru města levný prostor pro neziskové organizace. Pod mým vedením se v Lublaňské 18 vybudovalo zázemí pro setkávání pražských, regionálních a zahraničních lidí tvořících občanskou společnost. Na domě vznikl modelový projekt zelené střechy, v ulici byly vysázeny stromy, jedny z prvních porevolučních. Tehdy totiž kompetentní místa tvrdila, že stromy v ulicích sázet nelze... dnes jsou politickým tématem číslo jedna. V polovině devadesátých let jsem otevřela diskusi o participaci žen v politice zorganizováním mezinárodní výměny názorů - Růže mezi trním, pokračovala reflexí na konzumní způsob života - Peníze nebo život a v r. 2000 vytvořila paralelu k pražskému setkání Světové banky s názvem Život není na prodej - ženy, děti, příroda jako alternativa k politice WB, IMF a WTO. Zakončila tvorbou vize žen o trvale udržitelném životě - Quo vadis, femina?
Rovnost je téma
Do České republiky proudí, formou strukturálních fondů, miliardy z Evropské unie, přičemž každá, na určitý účel vertikálně investovaná koruna je podmíněna dodržením horizontálních pravidel, mezi která patří trvale udržitelný život a rovné šance. Za ty se považují nejen rovná práva mužů a žen, ale spravedlnost v širším slova smyslu. Já bych rozšířila statisticky a kvantitativně měřitelné ukazatele o požadavek na kvalitní soukromý a veřejný život bez manipulací, ovládání jedněch druhými, bez mocenských her na "otrokáře a otroky". Byla bych ráda, kdyby politika sloužila lidem, nikoliv naopak.
PS: Abych nezapomněla, 22. duben je Den Země. Přeji pěkné prožití.
