Pro lepší orientaci v charakterech lidí používám dělení na růže a svlačce. V praxi se osvědčilo, takže předávám dál, třeba se může hodit i vám.
Typ růže bývá soběstačný, samostatný, má sice trny, tedy i možnost popíchat, jeho charakteristikou je nezávislost; nepotřebuje svlačec ke své existenci. Svlačec naproti tomu potřebuje růži, nebo jiného hostitele, jeho existence závisí na parazitování, jinak hyne. Takový svlačec si hledá růži, po které by se pnul a vysával energii, a poté, co růže uvadá, hledá další zdroj, novou růži.
V životě lidí i celých společností je situace analogická, jen hůře rozpoznatelná. Dobře vypadající jedinec, mentálně vyšlechtěný svlačec, se velmi snadno přisaje na samostatnou růži, na které parazituje, dokud to jde a má co získat. Jde o zvláštní schopnost manipulace, kdy růže bývá omotaná dřív, než stačí postřehnout. Když zjistí realitu, pak se někdy snaží uniknout, má-li kam a ještě nějakou energii.
Konkrétně, osobní vztahy se často rozpadají proto, že jeden z partnerů po určité době trvání vztahu zjistí, že nejde o vztah, ale o vazbu a závislost, kdy jeden vydírá druhého. Parazituje citově, finančně, časově, prostorově… Nerespektuje, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. Vina se pak obvykle hází na oběť s tím, že si to neměla nechat líbit, že jde o zákon akce a reakce, o to, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Růže bývá viněna, že se nechala omotat svlačcem! Jenže tak, jak se růže sama svlačci neubrání, tak se parazitování velmi těžko ubrání i člověk. Většinou totiž parazita rozezná až když je pozdě. Hodní lidé bývají považováni za blbé a jsou vděčným cílem manipulátorů či manipulátorek všeho druhu, kteří hledají, kde a jak se přisát a přiživit; je to jejich životní program. Mají nos na potenciální oběti, jsou jako pouliční zloději, kteří už na dálku odhadnou plnou peněženku.
Mezi svlačci i růžemi je mnoho druhů; od divokých, přírodních, po vyšlechtěné do nevídaných velikostí a krás. I mezi lidskými manipulátory jsou různé typy. Někteří se spokojí s málem, jiní mají velké cíle; od kalkulací výhodných sňatků po politické ambice a s nimi spojená privilegia. Současný boj o moc není nic jiného, než výsostné právo být prvním svlačcem v možnosti parazitovat na společnosti a nemuset paběrkovat v opozici. Jde o soupeření svlačců vyšlechtěných v různých stupních agresivity, arogance a ignorance. Paradoxní jev, který jsem vypozorovala, je, že lidský svlačec parazitující na růži se za ni, vzápětí poté, co ji „vydoloval“, začne vydávat. Orientovat se lze snad jen biblickým, že „podle skutků jejich poznáte je“.
Nicméně, stejně tak, jak je nesmyslné tvrdit, že každá růže má takový svlačec, jaký si zaslouží, je nesmyslné tvrzení, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Růže jsou vůči svlačcům bezmocné. Na zahradě si se svlačcem snadno poradíme tím, že ho vytrháme. Mezi lidmi je otázkou, kdo a jak by organizoval odplevelení? A tak nám zřejmě nezbývá nic jiného, než spoléhat na boží mlýny, které prý melou pomalu, ale zaručeně jistě.
