Jak to tehdy bylo s těmi indiánskými ženami?

Často se říká, že máme mytizované a idealizované určité kultury či minulost, hledáme u nich to, co chybí nám. Co je však na tom špatného? I vysněný ideál může sloužit za vzor hodný následování. Zde se s vámi podělím o vyprávění indiánských žen skupiny Nutka z ostrova Vancouver zaznamenané Anne Cameronovou v knize „Dcery měděné ženy“, kterou do češtiny přeložila Naďa Johanisová

Nutkové (Nučanulté) žili po dlouhá tisíciletí v hustých skalnatých lesích lemovaných oceánem po svém a postupně tu vybudovali unikátní a kultivovanou civilizaci, kterou ochromil vpád Evropanů, ale nedokázal ji úplně zničit. Cituji:

„Vítr přivál další loďku ve tvaru misky. Byly v ní tři prabáby, tři sestry tak staré a sešlé, že bylo těžké uvěřit, že jsou to ženy. Dozvěděly se, že existuje mladší sestra, která potřebuje pomoci, a proto se vydaly na cestu, aby jí předaly to, co jí mohou předat jen ony, a to pouze dobrovolně: tajemství uzamčená ve svých vlastních hlavách. Pečovala o ně, zahřívala je a krmila a všechna její dlouholetá samota se rozpustila v plameni lásky tak silném, že udržel stařeny při životě ještě dlouho poté, co už tento svět měly opustit. Prabáby s ní rozmlouvaly, učily ji dávným znalostem a tajemstvím tempem, které porušovalo všechny tradice. Zasvěcení, které by jinak trvalo půlku života, obdržela během několika měsíců, bez obřadu či rituálu. Řekly jí, že je mnoho zrozených, ale jen málo vyvolených, a ještě méně jich je Jedinečných. Některé se s Poznáním narodí, jiné k němu docházejí při svém hledání. Jestliže Vědí, pak jsou vždy vítány. Ve Sdružení žen se necení bohatství ani společenská pozice,neboť ty jsou zde na zemi jen dílem náhody nebo rozmaru, ve sdružení má však smysl jen to, co vyrůstá z jádra, z podstaty. Když nadešel Čas další změny a muži v černých hábitech se chystali Sdružení žen zničit, ženy znovu Vytrvaly. Nebojovaly, nepřely se, přimkly se ke svému vědění a Vytrvaly.“  

„Měděná žena řekla své dceři, že moudrost je třeba vždycky předávat z ženy na ženu. Připomněla jí, že bez ohledu na barvu kůže všichni lidé pocházejí z téže krve a ta krev je posvátná. Řekla jí, že přijde čas, kdy moudrost téměř vymizí, nikdy však nezanikne úplně, a kdykoliv jí bude třeba, najde způsob, jak ji ženám nabídnout. Ty se pak budou moci rozhodnout, zda se jí chtějí naučit, nebo ne.“

„Když vyšla z domu, byla z ní žena zasažená bleskem, žena prosvětlená úžasem, žena otřesená mocí, žena naplněná láskou. Vyšla z domu čekání a na tváři měla výraz silnější než kouzlo. Ve vlasech se jí třpytila semínka života. Usmívala se a zpívala píseň o lásce, která nezná meze, o lásce, která nezná pouta, o lásce, která nechce a neočekává nic, ale všechno splňuje. Zpívala píseň o poznání a důvěře, o sdílení a rozdávání. Zpívala píseň o místě tak podivuhodném, že si ho lidská mysl nedokáže představit ani v náznaku. O místě bez hněvu a strachu, o místě bez osamělosti a neúplnosti. Muži se přestali hádat a začali se ženami hovořit. Ženy vysvětlovaly, proč chtěly odejít. Muži naslouchali. Ženy naslouchaly. Vrátili se pak společně domů, aby se znovu pokusili žít tak, jak se má.“  

„Lidé tehdy žili téměř tak, jak žít měli. Téměř. A Sdružení žen bylo silné. Bylo mezikmenové, bylo otevřené všem ženám bez ohledu na věk, společenské postavení, politické postavení nebo bohatství. Žádná si nemohla vstup do sdružení koupit. Žádná nemohla své místo ve sdružení zdědit. Sdružení každou členku samo vybralo a vyzvalo ji, aby se připojila a stala se jednou ze sester. Povinností členek Sdružení žen bylo vzdělávat všechny dívky. Učily je s pomocí žertů i písní, legend i příkladů, učily dívky dbát o jejich těla a těšit se z nich, učily je vážit si sebe samých i svých tělesných funkcí, vysvětlovaly jim vše, co kdy budou potřebovat vědět o těhotenství, porodu i péči o děti. A pak se svět obrátil vzhůru nohama. V lodích opatřených plachtami připluli cizí muži. Jejich lodě strašně páchly a byly plné jasnookých zvířat s dlouhými čenichy, jaké na ostrově ještě nikdo nikdy neviděl. Tihle muži požadovali vodu, jídlo, požadovali stromy na stěžně, žádali i ženy, zdálo se, že vlastní žádné nemají. Zuby měli děravé a černé, páchlo jim z úst, byli porostlí chlupy, nikdy se neočišťovali pocením ani plaváním a všichni křičeli. Požadovali vydří a tulení kůže a platili za ně věcmi, o kterých se lidem nikdy dřív nesnilo. A svět se obrátil vzhůru nohama. Lidé onemocněli a umírali způsoby, jaké nikdy předtím nepoznali. Děti kašlaly tak, že jim krev vycházela z plic, a pak umíraly. Dusily se, protože jim kvůli nemoci něco vyrostlo v krku. Byly obaleny boláky, které se šířily, zvracely černou krev a pak umíraly. Nikdo si nebyl jistý. Na nemoci vymíraly celé vesnice, a někdy se lidé dokonce pobíjeli v pominutí smyslů způsobeném pitím podivné tekutiny, kterou cizinci vyměňovali za kůže vydry a tuleně“.

 „Kněží se museli spokojit s tím, že jsme jim vydali děvčátka. Místo toho, aby byly dívky vychovávány a vyučovány ženami, které jim o jejich tělech říkaly pravdu, musely odejít z vesnic do škol, kde je učili, jak si svazovat prsa, jak skrývat své paže a nohy. Nesměly se podívat do očí svému bratrovi, musely se  dívat k zemi, jako by se něčím provinily. Už se neučily, že jednou za měsíc je jejich tělo posvátné, učily se, že je nečisté. Místo toho, aby odešly do domu čekání a tam meditovaly, modlily se a oslavovaly plnost měsíce a svá vlastní těla, učily se, že jsou nemocné a že se musí obvazovat a chovat, jako by byly nemocné. Učily se, že vlny a dmutí, které pociťují ve svých tělech, jsou hříšná a že se z nich nesmějí těšit ani radovat. Když se dívky směly po čase vrátit domů do svých vesnic, měly už tak otrávenou mysl, tak poškozeného ducha, že nemohly být členkami Sdružení žen. Také chlapce odvedli a učili je, že žena je nečisté a hříšné stvoření, které svádí muže z jeho pravé cesty. Učili je, že na ženském názoru nezáleží, že není třeba vážit si jejich ducha a že jejich jediným posláním je sloužit mužům. Neuplynula ani celá jedna generace a svět byl vzhůru nohama a všechen rozum a pravda byly odplaveny a téměř se ztratily. Starší sestry umíraly se slzami v očích, neboť mladé ženy se neodkázaly naučit milovat vlastní tělo.  

„Ta, která nedokáže milovat Sebe, nemůže milovat nikoho

Ta, která se stydí za své tělo, stydí se za veškerý život

Ta, která ve svém těle nachází špínu nebo hnus, je ztracena

Ta, která si nedokáže vážit darů, které dostala před narozením

Nemůže si nikdy plně vážit ničeho.“

„Kněží byli přesvědčeni, že matriarchát zničili. Viděli sváry a opilství tam, kde kdysi byla láska a úcta. Viděli muže, jak bijí své ženy a děti. Viděli matky, jak bijí, a dokonce opouštějí své děti. Viděli, jak se z dívek, které měly být jednou matkami klanu, stávají prostitutky ve městech vetřelců. Neviděli, že několik žen chránilo a uchovávalo moudrost matriarchátu i za cenu ohrožení vlastního života. Scházely se tajně, často v kostelích vetřelců. Předstíraly, že věří učení kněží. Dávaly si velký pozor na to, co říkaly, střežily žárlivě to, co věděly.  

Jsem moře

Jsem hory

Jsem světlo

Jsem věčná

Tento zmatek je mlha a za tím je světlo

Vnímám ho a cítím jeho teplo

Jdu za ním ale ne bezhlavě

bojím se zakopnout, bolestně upadnout.

 Všude jsou ženy s úlomky

když se dokážeme propojit, budeme celkem

když se naučíme rozeznat nepřítele

poznáme to, co potřebujeme znát

dokážeme se propojit

Znám mnoho tváří svého nepřítele, které se usmívají

znám předstírání, které je zbraní

Sama jsem někdy nepřítelem

učím se dobře poznat sama sebe

Ti, co mluví jen z hrdla

vidí jen dvěma očima

slyší jen dvěma ušima a přitom předstírají víc

jsou nepřítel……“