Jak to na světě chodí

Myslíme si, kdovíjak jsme originální, jaká jsme neopakovatelná individua, a přitom jsme velkou většinou jen oběťmi určitých myšlenkových schémat, která vdechujeme spolu s kyslíkem a nasáváme s mateřským mlékem.  

K zamyšlení mě přivedla čtyřsetstránková kniha Margaret Thatcherové „Umění vládnout - strategie pro svět v pohybu“. Na jednom místě píše, že lidstvo nebylo nikdy tak syté, aby muselo stále přemýšlet, jak zhubnout a investovat do přiměřené hmotnosti, nebylo také nikdy tak dobře oblečené, jako je dnes - a přitom tak nespokojené.

Odpověď a uspokojivé řešení jsem v knize nenašla. Filosofii autorky známe jako své vlastní boty, je učitelkou nebo starší spolužačkou našeho prezidenta, vyznávají stejnou víru spočívající ve všespasitelnosti volného trhu, takže tu tady nebudu více rozebírat, jsme jí prosáklí, aspoň, co se mé zkušenosti týče. Když jsem v devadesátých letech organizovala diskusní pořady se středoškolskou mládeží, tak jsem měla co do činění se samými mladými klausíky. V pozměněném vydání jsem pak zažívala diskuse při komunitním plánování se starší generací. Neslyšela jsem nic jiného, než, že musíme vyřešit majetkové vztahy, komu, co patří, opakování toho, co se linulo z televize, či psala média. Víra v majetek a peníze se stala  vládnoucí moudrostí.

U paní Thatcherové mě zajímalo, že je žena, která bývá dávána za varovný příklad tvrdosti v argumentaci, že když se žena dostane do politiky, tak je údajně stejná, ne-li horší než muži. Po přečtení knihy jsem došla k závěru, že nejdůležitější je myšlenkové zázemí či víra, kterou individuum rodu mužského či ženského vyznává a podle něj žije. K tomu se samozřejmě přidávají charakterové vlastnosti jako poslušnost, důslednost, fanatismus a genderové stereotypy; my pak přicházíme do styku s namixovaným koktejlem, jehož ingredience rozpoznat, je hlavolam sám o sobě. 

Filosofie mívá širší společenský základ, určité skupiny lidí vyznávají určitá myšlenková schémata, v životě se pak spojují ve stejně smýšlející klany, strany, církve, tak, aby společnými silami - po dobrém či po zlém, svoje schémata vnutily zbytku veřejnosti. Na příkladu obyčejné skleničky popíšu polopaticky. 

• 
  Idealismus: Sklenice by měla být plná.
• 
  Optimismus: Sklenice je z poloviny zaplněná.
• 
  Pesimismus: Sklenice je poloprázdná.
• 
  Realismus: Sklenice existuje.
• 
  Feminismus: Moje sklenice je prázdnější než jeho.
• 
  Kapitalismus: Prodejme sklenici i s vodou! 
• 
  Anarchie: Rozbij sklenici! 
• 
  Environmentalismus: Šetři vodou!
• 
  Katolicismus: Sklenice je posvátná.
• 
  Nacionalismus: Moje sklenice je nejčistší.
• 
  Komunismus: Dejme lidu sklenici i s vodou!                                                                  
• 
  Věda: 50% H₂O, 40% N₂ a 10% O₂  

Takto bychom mohli pokračovat a přidávat další ideologie a jejich vize. Společnou charakteristikou těchto myšlenkových konstrukcí a směrů je jejich vertikálnost, jednosměrnost, navzdory tomu, že v přírodě a ve vesmíru všechno souvisí se vším, vztahy jsou horizontální, žádný jev není izolovaný od jiného. V lidském světě chybí společenské vědomí a uznání faktu, že „na každém šprochu je pravdy trochu“.

Umění vládnout je podle paní Thatcherové umění kapitalismu, směny a obchodu, které patří k životu, stane-li se však alfou a omegou lidského myšlení, mluvení a konání, pak není divu, že důsledkem je lidská nespokojenost, narušená společnost a společenství.

Kniha je v každém případě zajímavá, zejména v první polovině, kdy autorka popisuje moc z geografické perspektivy. V úvodu uvažuje o studené válce, zamýšlí se nad tím, čeho dosáhla Amerika, píše o hádance jménem Rusko, o asijských hodnotách a asijských obrech, zlotřilcích, náboženství a terorismu. Přemýšlí o lidských právech a bezpráví, o válkách na Balkáně,  Evropě – jejích snech a nočních můrách, Británii, kapitalismu a jeho kriticích.

V poslední kapitole píše: „Protože tato kniha musela být o moci, může se zdát, že trochu přehlíží lidi – ty, jejichž jménem je moc vykonávána. Ale každý, kdo chce vést národ, musí stále pamatovat na to, že politická funkce je především odpovědnost. Je to skutečně nejvyšší forma odpovědnosti. Ať už je to „My, lid Spojených států“, kdo je nanejvýš svrchovaný, nebo jako v Británii „My“, kdo má majestát, prvním a posledním úkolem politika a tím spíš státníka je sloužit.“

To je úžasné kliše, na vlastní kůži jsme se přesvědčili, jak v demokratické svobodě kapitalismu s dominantní filosofií peněz, majetku a maximalizace zisku, funguje. O etice politiků se hovoří víc než dost na jiných místech, v současnosti kolují na internetu fotografie zprivatizované minerální vody Mattoni, dokazující, že soukromý vlastník ani náhodou není garantem dobrého hospodaření. Naopak, honba za ziskem inspiruje k drancování a rabování ve velkém. Současná krize dokazuje v realitě, že filosofické konstrukce železné lady a jejího bratrstva mají velké mezery. Jejich zaplnění, nejen financemi, ale zejména myšlenkami, bude pěkná dřina.

Pro úplnost dodávám, že knihu UMĚNÍ VLÁDNOUT, strategie pro svět v pohybu Margaret Thatcherové vydal PROSTOR v r. 2003, přeložil Eduard Geissler.