Dopis vnoučeti

Konto Bariéry se zúčastnilo mezinárodního projektu "Dopis vnoučeti", o kterém ČT natočila reportáž: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097181328-udalosti/219411000101021/obsah/727828-dopis-vnouceti.  Můj dopis je zde:

Mé malé vnouče,

buď vždy tak milé a usměvavé a bude Tě mít každý rád.

Takovýto vzkaz mi v 5. třídě napsala paní učitelka Švarcová do „Památníku“, což býval parádní notýsek, kam psali a malovali kamarádi a kamarádky různé poznámky vystihující nejen píšícího, ale především toho, komu bylo adresováno.

Myšlenka › slovo › čin

Jak se můžeš všimnout, tak se snažím psát v neutrálním rodě – používat genderově korektní češtinu, neboť se nechci dopouštět diskriminace vyplývající z obecně užívaného generického maskulina, kdy se kvůli jednoduchosti píše vše v rodě mužském. Problém je v tom, že mluvíme tak, jak myslíme a podle toho i jednáme. Proto je v důležitých funkcích tak málo žen, neboť pod prezidentem si automaticky představíme muže; nicméně ženy si své místo na slunci pomalu a jistě získávají.

Všechno své nos sebou

Co se týká výše zmíněného „Památníku“, tak ten už dávno nemám, dala jsem ho kdysi své houslové spoluhráčce v dětském orchestru Evě P., aby mi do něj také něco napsala či namalovala, a přes četné urgence a sliby se ke mně už nevrátil. Oželela jsem ho, přestože byl téměř celý popsán a pomalován, nicméně v paměti zůstal krásný ornament a vzkaz paní učitelky: „Buď vždy tak milá a usměvavá a bude Tě mít každý rád.“ V současném jazyce bychom to nazvali pozitivním myšlením, mluvením  a jednáním. A není třeba truchlit nad ztraceným notýskem, neboť stejně: „Všechno své nosím sebou“.

Uč se umění milovat

V 25 letech se mi dostala do rukou útlá knížka „Umění milovat“ od Ericha Fromma, která mě poznamenala na celý život. Moudrost v ní napsaná mě osvobodila od potenciálních negativních emocí, jakými jsou žárlivost, závist, chamtivost…. Autor se věnuje nezištné a nesobecké lásce, kterou odlišuje od opičích vztahů a závislostí, nutkání hledat vnější podněty, zatímco své štěstí je třeba hledat v sobě.

Buď občansky angažované

Po roce 1989, když se změnil politický režim, jsem pracovala v osobním sekretariátu prezidenta Václava Havla v domě na nábřeží A. Rašína 78.  Za totality jsem přepisovala dokumenty Charty 77 a byla tudíž v databázi důvěryhodných osob.  Po dvou tvůrčích letech jsem zjistila, že můj osobní potenciál je vyčerpán, že bych byla jen sekretářka bez možnosti cokoliv ovlivňovat.

Přímo z informačního zdroje jsem pozorovala, jak se společnost řítí do konzumní pasti, kde jsou velkým kultem peníze, které se staly samoúčelným cílem lidského snažení, přestože jsou jen prostředkem, zdrojem, stejně tak jako přírodní bohatství, kultura, lidé, a tak jsem se začala angažovat v ekologickém, později eko-feministickém hnutí.

Nejprve jako spoluzakladatelka česko-americké Earthlinks Foundation, kdy jsme se středoškolským studenstvem probouzeli formou happeningů a divadel ekologické povědomí o Matce Zemi.Od roku 1993 už jako ředitelka kanceláře Zeleného kruhu jsem dala základ celé řadě aktivit: počínaje  vyjmutím Domu dětí a mládeže a sídla ekologických iniciativ v Lublaňské 18 v Praze 2 z privatizace, vybudováním zelené střechy, kampaní za výsadbu stromů ve městě, angažovaností žen v politice a veřejném životě, rekonstrukcí vnitrobloku v Radhošťské v Praze 3,  analýzou politických stran k životnímu prostředí….

V roce 1996 jsem založila Agenturu GAIA a pokračovala v konkrétních programech: Zeleň je život, Ženy a životní prostředí, Alternativy ke konzumnímu způsobu života. Byly zorganizovány mezinárodní konference a vydány sborníky:

• „Růže mezi trním“ aneb ženy v politice a veřejném životě, 1996
• „Peníze nebo život“, alternativy ke konzumnímu způsobu života, 1998
• „Život není na prodej“, ženy, děti, příroda jako alternativa k politice WB, IMFa WTO, 2000
• „Mateřské školky a Archa 21“, 2003
• „Quo vadis, femina?“ – vize žen o trvale udržitelném životě, 2007

V rámci posledního projektu jsem vytvořila cyklus přednášek a workshopů: „Čas je život“ a „Příklady táhnou“.

Měj odvahu měnit, co se změnit dá

Moje občanská angažovat se datuje od mých 18 let, kdy jsem, po absolvování dvouleté ekonomické školy, pracovala v klatovském Kozaku jako sekretářka. Měla jsem přístup ke kopírce a tak jsem v roce 1969 vytiskla letáky protestující proti okupaci vojsk Varšavské smlouvy. Absolvovala jsem nepříjemný výslech na StB, přišla o místo, což mě přivedlo k rozhodnutí odejít do Prahy, kde jsem nebyla tak na očích všude přítomné straně a vládě, nicméně škraloup v osobních materiálech mi zůstal, takže jsem až do roku 1989 neměla pas, nemohla cestovat a ke studiu na vysoké škole při zaměstnání nedostala doporučení, neboť jsem měla nálepku osoby, která je proti státnímu zřízení. Poučila jsem se, že člověk by měl mít: „Odvahu měnit, co se změnit dá, akceptovat nezměnitelné a umět poznat rozdíl“.

Buď užitečné a zdroje přijdou

Na jednom ze svých životních křižovatek jsem řešila své budoucí směřování se Satishem Kumarem, zakladatelem Schumacher College ve Velké Británii, kde jsem byla v r. 1996 na kurzu Buddhistické ekonomie spočívající ve sdílení, nikoliv v bezohledné tvorbě zisku, a ten mi dal jednoduchou, ale funkční radu: „Buď užitečná a zdroje přijdou.“

Čas je život, ne peníze

V r. 1970 jsem odešla z Klatov do Prahy, o dva roky později jsem se provdala, v lednu r. 1979 se narodil syn Jan a na Silvestra r. 1983 syn Petr.

Pracovala jsem v Pozemních stavbách, které měly ubytovnu a čas od času přidělovaly stabilizační byty. Tak jsem získala garsoniéru o ploše 17 m2 na Proseku, a když jsme čekali druhé dítě a žádali výměnu za větší byt, tak nám nabídli dvougarsoniéru jen o 5 m2 větší. To mě tehdy velmi rozčílilo, a s velkým břichem  zašla na představenstvo družstva, kde jsem zjistila, že se tam s byty šmelí. Ze strachu ze skandálu nám nechali oba byty, což bylo v té době nemyslitelné. Dva malé byty jsme vyměnili za byt  v Zahradním Městě 73 m2, kde bydlím dodnes.

Když synové vyrostli, tak vztah s manželem přestal mít smysl, jeho zajímaly akcie, počítačové hry, peněžní vztahy, já byla na ekologii, sociální otázky; gradovaly konflikty, které skončily rozvodem v r. 2001. Dlouhou dobu se vleklo majetkové vyrovnání, musela jsem exmanžela vyplatit z družstevního panelového bytu, jehož cena v tržní ekonomice velkou rychlostí rostla. Rozhodnutí padlo, když byla jeho cena 3 milióny. Měla jsem do dvou týdnů zaplatit polovinu. Věděla jsem, že k této situaci dřív nebo později dojde, a tak jsem šetřila, byť z platu neziskové aktivistky to šlo dost obtížně, vzala si úvěr a chybějící finance „vyžebrala“ dopisem rozeslaným na všechny světové strany, kde jsem vypsala svoji péči o děti, byla jsem s nimi doma téměř deset let.

Investice žen do výchovy a vzdělávání dětí společnost nijak necení, teprve poslední dobou se otvírá téma diskriminace nižších platů žen a z toho odvozených nižších důchodů, vyplývajících z doby trávené péčí o děti. Dopis jsem nadepsala: „Žaluji na systém, neboť můj čas nejsou peníze“.

Peníze jsem dala dohromady, což považuji za zázrak, a do důchodu odcházela v roce 2010 se splacenými dluhy, čímž došlo na Satishova slova, že se vyplatí být užitečná a zdroje přijdou.

Čas věnovaný dětem se vyplatil, synové jsou zdraví a soběstační, mladší vychovává s partnerkou ročního synka, starší žije s přítelkyní a její sedmiletou holčičkou.

Buď kreativní

Mezi svým sedmým a patnáctým rokem jsem žila na vesnici – ve Vlkýši, okres Plzeň- sever. Maminka, Tvoje prababička se rozvedla v r. 1955, když mi byly čtyři roky a odešla se mnou z Vacov u Klatov do Plzně ke své sestře, kde pracovala jako jeřábnice v plzeňské Škodovce. Tam poznala mého otčíma a spolu si koupili dům v bývalých Sudetech.

Když mi bylo 14, tak se v r. 1965 narodila sestra Jiřina a naši odešli na hospodu do sousední vsi Lochousic, kde si přestavovali snazší živobytí. Jenže otčím v r. 1966 tragicky zahynul při cestě z montáže  a 37letá vdova s dvěma dcerkami nechtěla zůstat ve venkovské hospodě, kde jí v té době hrozilo harašení = obtěžování a tak jsme společně odešli zpět do Klatov, kde ji bratr přenechal komůrku k bydlení.

Základní školu jsem vychodila v Heřmanově Huti, kde v té době žil pan Václav Faktor, bývalý politický vězeň, který učil hře snad na všechny hudební nástroje. K němu jsem chodila do houslí a do smyčcového orchestru, příležitostně zpívala. Zažila jsem zřejmě nejkrásnější období této obce. Téměř všechny děti tam na něco hrály a vytvářely úžasné kulturní společenství.

V dospělosti - během rodinného a pracovního života jsem na umělecké vyžití neměla čas, byť jsem syny k hudbě vedla, oba hráli na housle.

Uměleckým zálibám se mohu věnovat až teď -  v důchodovém věku. Oprašuji housle, zpívám a maluji, což mi ve škole vůbec nešlo, nicméně na stará kolena jsem se rozhodla tuto nešikovnost překonat a tak přikládám i pár obrázků z vlastní tvorby. Je úžasné nebýt odkázána na konzumování cizích dovedností, ale stačit si se svým zdrojem, byť amatérským, za což děkuji nejen mnoha seniorským programům U3V, ale především Akademii umění a kultury pro seniory při ZUŠ.

Jdi vlastní cestou

Během života jsem získala mnohá ocenění, nevýznamnější asi bylo tříleté stipendium Asociace Ahoka poskytované lidem s originálními nápady a schopnostmi jejich uvádění do reality.

Svůj dopis bych zakončila radou, aby ses nebálo si najít své místo ve světě a za ním jít, nebát se odlišnosti a být samo sebou, což  popsal i M. Scott Peck v knize: „Nevyšlapanou cestou“.   

Neměj strach

Voda v přírodě vytváří mnohé meandry, i cesta lidského života nemusí být vždy přímá, což by bylo i nudné, může být klikatá, plná zvratů.

President Tomáš G. Masaryk říkával, že je  třeba: „Nebát a nekrást“, neboť věděl, že čisté svědomí je předpokladem dobrého spánku a ten zas podmiňuje dobré zdraví, což jsou vztahy duše a těla, které vysvětluje psychosomatika.

Přeji vše dobré v životě, který je krásným a velkým darem.

Babička Mary