Martině je 38 let, jejímu manželovi 36 let, mají tři krásné, zdravé, pracovité a skromné děti. Co by za to kdo dal, řeknete si. Nicméně Martina již několik měsíců nespí a celé noci řeší, co s nimi bude dál.
Poznala jsem ji v září na semináři pro Aktivní ženy Bruntálska, kde jsem byla lektorkou a přednášela o rovných šancích a trvale udržitelném životě a rozvoji.
Všechny problémy začaly tím, že neměli kde bydlet. Šest let se protloukali po pronájmech za drahé peníze, když se objevil finanční poradce, kterého vyslechli a na otázku, co by chtěli, odpověděli, že vlastní bydlení. Pak šlo všechno velmi rychle, poslechli jeho poradenské rady, aby si našli bydlení do tří měsíců. Objevili starý domek ve vesnici, daleko od města s velkou zahradou, neboť čím je dům dál od města, tím je levnější. Všechno se zdálo být v pohodě. Děti byly po několika stěhováních spokojené a šťastné, konečně měly svůj pokoj. Martina jim řekla, že tohle je jejich domov, tady zůstanou. Dům je starý, není to žádná městská vila, ale je to jejich domov.
Manžel Martiny měl dobře placenou práci ve městě, ona byla na mateřské s pedagogickým vzděláním, tak si mysleli, že jim nic nehrozí. Nastěhovali se ze dne na den, a postupně zjišťovali, že voda je v dezolátním stavu, topení netopí, slibovaná přípojka na plyn u domu není a ve vesnici ani v dohlednu plyn nebude, střecha brzy odletí. Udělali tehdy první chybu, vzali si úvěr, a co šlo, to opravovali sami. V domě žijí pět a půl roku a jejich situace je jak jízda na tobogánu do hlubokého oceánu, ze kterého se bojí, že nevyplavou.
Firma, u které manžel pracoval jako malíř, propouštěla. Jako živnostník nedostal žádné odstupné. Začal pracovat pro jinou firmu, ale tam mu majitel neplatil. Martina nenašla se svým vzděláním umístění, a protože nechtěla být na podpoře, tak okamžitě požádala o rekvalifikaci. Dva dny před začátkem kurzu si zlomila nohu, a najednou začaly chybět peníze. Živil je jen manžel. Když se jí podařilo kurz úspěšně dokončit a začala u nich na vesnici podnikat ve službách, tak manželova firma opět propouštěla. V den, kdy se odhlašovala z Úřadu práce, se tam její manžel registroval.
Začínala zima, neměli dřevo, uhlí, několikrát byli odpojeni od elektřiny. Stále bojovali, jsou slušná rodina, která „jen“ neměla kde bydlet a nebyla práce. Manžel se vzápětí zaměstnal jako brigádník a Martina jako živnostnice. Jenže všechno dělali špatně, na záchranu domu lepili jednu půjčku za druhou. Když se zdálo, že vše nějak srovnají, tak ze stresu onemocněla a skončila tři měsíce v nemocnici. Tehdy je živili rodiče – důchodci. Podnikání nemohla přerušit, protože dostala - ač malou - dotaci, kterou by musela vrátit. Na pojistky však neměli, takže náhrada mzdy žádná.
Po nemoci má trvalé následky, nicméně si našla ještě jednu práci, manžel také pracuje, ale jeho plat jde téměř celý exekucím. Stále pracují, stíhají pečovat o děti, se kterými se učí, doma je uklizeno, rodina funguje, každý večer jim Martina čte pohádku, aby byly v pohodě, ale celé noci přemýšlí, co dál. V podnikání se jí příliš nedaří, ale jít opět na Úřad práce se jí nechce. Dala by přednost lépe placené práci, kterou se však nedaří sehnat. Stále komunikují s bankami, snaží se jim posílat každou vydělanou korunu, ale to nestačí. Oslovili i několik finančních poradců, kteří jim však v závěru vždycky jen chtějí prodat dům, který je však díky exekucím neprodejný. Sama se chytá za hlavu, jak daleko to všechno došlo, ale zatím se kvůli penězům nechce jít věšet, má děti.
Tak toto je tedy příběh Martiny, když ho vyprávěla, tak všem přítomným dělala parafínové zábaly rukou.
Poradila jsem jí, ať zkusí sbírku, neboť statisícové dluhy nedokáže průměrně vydělávající jedinec žijící v druhém nejchudším kraji republiky, splatit. Dala jsem tehdy k dobru svůj příběh, kdy mi před pár léty dobří lidé, kteří stále ještě žijí, pomohli.
