Chci zmínit závislost synů na matkách, které – mají-li štěstí, tak ho předají do náruče jiné „matky“ o generaci mladší, aby o něj pečovala, nemají-li, zůstávají matkou pečovatelkou po celý život. Do jaké míry si za to mohou ženy-matky samy a jaký je zde vliv celospolečenské atmosféry? Jde o ojedinělé případy?
Protože nevím o žádných výzkumech, které by se tomuto „jevu“ věnovaly, ocituji pár příběhů ze života:
„Žena má přednost“, poznamenal hlasitě divoce vyhlížející muž dnes ráno při nastupování do autobusu, kam se dralo dobře živené dítě rodu mužského s batohem na zádech a za ním nastupovala jeho matka. „Musíte ho vychovávat, dokud je mladý“, pokračoval a nabádal: „sundej ten batoh“. Spolucestující v autobuse byli tiše, scénka se odehrávala hned za řidičem. Na opakované vyzvání, aby si sundal batoh, odpověděla matka rezolutně: „batoh si nesundá“, a nad prvním uvolněným místem roztáhla ruce, aby umožnila synkovi se s tím batohem posadit a sama nad ním zůstala stát. Podotýkám, to dítě nebylo žádné nedochůdče.
O něco později procházím Františkánskou zahradou, na opěrátku lavičky seděla parta mladíků s nohama na sedadle, kolem nich pobíhali dva uklízeči a zametali. Jeden z nich je napomenul, ať dají „ty nohy z tý lavičky“, oni mu něco odpověděli, uklízeč se nedal, zaslechla jsem, jak argumentuje, že by také jistě nechtěli sedět na špinavé lavičce, načež mládež slezla a pokračovala v zábavě ve stoje.
Musím říci, že mě tato vychovatelská angažovanost starších mužů mile potěšila. Mám totiž obavy, leží-li tíha výchovy a emoční zodpovědnosti jen na ženě, není v jejích silách ji zvládnout. Jak jsem zaslechla pravit jednoho kněze na jednom kázání: „Celou historii lidstva je popisována Eva jako hříšnice, která svedla Adama a tím způsobila vyhnání lidstva z ráje. Ale on u toho Adam nebyl? Vždyť mohl jablko odmítnout, proč je obviňována jen ona?“
Další scénku jsem pozorovala již před časem, v jídelně lázeňského zařízení. Za babičkou přijel vnuk, byla štěstím celá bez sebe, což dávala najevo tím, že mu objednávala a platila, nač si vzpomněl. A nebylo toho málo. Babička seděla vedle „na sucho“, s tím, že už je po lázeňském obědě, což mohla být pravda, ale kontrast její absolutní upozaděností se nedal přehlédnout.
Poslední příběh je ze setkání spolužaček. Jedné se po rozvodu vrátil domů syn, a protože bydleli v rodinném domku, obsadil první patro. Nepřispíval na domácnost, brzy přestal pracovat, přestože byl mladý a v plné síle, zcela bezostyšně parazitoval na rodičích. Když jsem se jí optala, proč si to nechají líbit, odpověděla: „A co jako máme dělat? Tady na malém městě, kdybych dělala problémy, tak by se to všichni dozvěděli, a co by si o nás pomysleli? Poukazovali by na to, že jak jsem ho vychovala, tak ho mám, ale já se mu věnovala dostatečně, když byl malý, nevím, kde se stala chyba.“
V minulosti bydlela pohromadě široká rodina, několik generací na mnohem menším prostoru, než máme dnes. Jak to asi vypadalo? Vztahy byly autoritativnější, dělení rolí jasnější, o spravedlnosti a rovnosti nemohla být řeč. Zajímalo by mě, kolik % populace v každé generaci zůstává takto na krku svým matkám? Nevrtá mi hlavou nějaké zanedbatelné promile?
