Chvíle s géniem Steva Jobse

Měla jsem šanci pracovat na jeho technologicky i výtvarně dokonalém produktu hned po revoluci, a teď si přečíst jeho biografii.

     Už začátkem devadesátých let se mi poštěstilo přejít z mechanického psacího stroje Consul na Macintosh, který osobnímu sekretariátu prezidenta daroval jakýsi mecenáš. Z evidence došlé pošty, dosud psané propiskou do sešitu, se na počítači proklikem přešlo k psaní textu, při tisku dopisu se zároveň vytiskla obálka, vše v uživatelsky velmi přátelském a estetickém prostředí. Byl to šok, místo mlácení do kláves se zlehýnka dotýkat písmenek na klávesnici špičkového počítače. Neměl sice českou diakritiku, tu jsem ještě nějakou dobu dopisovala ručně, brzy se však objevil šikovný český IT expert, který háčky a čárky dotvořil.

     Když něco funguje, tak je to považováno za samozřejmost. Já jsem si uvědomila tu eleganci a dokonalost po dvou letech, kdy jsem se ocitla v České pojišťovně, kde byla vrcholem práce v T602. Později, v neziskovém sektoru, jsem se přeškolovala na AmiPro, následně na stále novější verze Windows. Teď, v r. 2012 mi jejich nejnovější verze připadá být na úrovni tehdejšího Macintoshe. 

     Vzpomněla jsem si na něj při čtení biografie o jeho tvůrci Stevu Jobsovi, kterou jsem dostala k Vánocům. Napsal ji Walter Isaacson na základě rozhovorů, které vedl v posledních letech Jobsova života s ním, jeho přáteli, nepřáteli, konkurencí.  Vyšla brzy po Jobsově smrti, operativně přeložená v r. 2011 do češtiny Danou Šimonovou a Bronislavou Bartoňovou. Vydal Práh. Na 678 stranách je v 41 kapitolách popsána jeho pracovní  kariéra od Apple I, přes MacIntosh, NeXt, Pixar, iPhone a iPad, jeho rebelantství, posedlost dietami, perfekcionismus, láska k hudbě, inovativnost, tvořivost, osobní život.

     Steve Jobs byl adoptovaným dítětem. Vychovali a starali se o něj dobří rodiče, ale fakt, že se ho kdysi jeho pravá matka a otec zřekli, ho pronásledoval velkou část života. Obdobně nepěkně se pak zachoval i ke své první nemanželské dceři, kterou dlouho přehlížel. Jeho další tři děti vyrostly v manželství, moc pěkně se o nich vyjadřoval. Při více než tříhodinovém rozhovoru s Bilem Gatesem v květnu 2011 si navzájem svěřili, jakou radost jim dělá rodina, jaké mají štěstí, že mají hodné děti a hodné ženy Laurene a Melindu, kterým vděčili za to, jak pravili, že si uchovali zdravý rozum. Když se jejich schůzka chýlila ke konci, vyjádřil Gates svůj obdiv k tomu, co Jobs dokázal koncem devadesátých let, když zachránil Apple. V průběhu celé kariéry oba muži lpěli na svých strategiích: „Já vždycky věřil, že zvítězí ten otevřený, horizontální model.  Ale tys dokázal, že skvělý může být i ten integrovaný, vertikální.“ Poté Jobs poznamenal: „Samozřejmě, že ten jeho roztříštěný model funguje. Ale neprodukuje skutečně skvělé výrobky. A to je problém.“

     Životopisce Isaacsona povolal Jobs poté, co konečně vzal na vědomí těžké onemocnění, které se snažil nějakou dobu ignorovat. Když však mu bylo jasné, že se jeho život chýlí ke konci, tak chtěl, aby se o jeho tvořivém a technologickém géniovi dozvěděl svět, především však jeho děti, které měly vědět, kdo byl jejich otec, který na ně za svého života neměl mnoho času.

     Ve svém životě neponechával nic náhodě, žádnou prezentaci, žádné setkání, ani tento dokument. Byl perfekcionista, netolerantní k jakékoliv polovičatosti, často víc než protivný. Co v jednom momentě označil za „sráč“, to za chvíli pochválil. „To je předpoklad úspěchu: musíte umět být superupřímný. Možná existuje lepší způsob, klub gentlemanů, kde mají všichni sako, vázanku a mluví učeně, ale tohle já neumím. Já jsem kalifornská střední třída.“

     Jím navrhované přístroje museli být dokonalé nejen zvenku, ale i zevnitř. Zadní deska, šrouby, vše muselo být perfektní.  Stýkal se, jak sám říkal, jen s áčkovými lidmi, hodně řešil management, zaměření a soustředění, jak poznat, komu věřit, jak budovat tým lidí, na které se může spolehnout.

     Jeho motivací bylo, že nevymyslel jazyk, matematiku, oblečení, jídlo. To vše už tady bylo, on jen navázal svým talentem, potřeboval nějak splatit našemu druhu a svým nadáním dát najevo, jak si váží práce těch před ním.