Čerstvý vítr ve světových plachtách

Tak na mě působila včerejší inaugurace pana Obamy do funkce prezidenta USA. Rituál, který jsem sledovala na ČT 24, jsem později přepnula na CNN, neboť mě rušil český překlad.

Rozhodla jsem se zaměřit na neverbální komunikaci tvořící 70 % našich vjemů. Je tedy daleko důležitější, než slova, která pronášíme, byť americká básnířka na ně v programu  kladla důraz. Samozřejmě, vyvolávají konflikt, ale to nechám na jiných. Vnímala jsem úsměvnou přítomnost vítězů i poražených v jedné pospolitosti, pochopení, že být dole či nahoře je součástí jedné jediné hry života.

Všímala jsem si jisker v očích, nejen hlavních aktérů, ale zejména lidí v davu, na které mířila kamera, jejich nadšení, všudypřítomné americké vlajky, lidi nejrůznějších barev a tedy i národností. Kultivovaný program sestávající dobrou třetinou z modliteb, kultury slova, hudby, písní…  Byl harmonický vyváženou reprezentací mužů a žen, zastoupením všech generací, rasovou pestrostí. Svižný, kvalitní, duchovně a duševně osvěžující.

Manželé Obamovi po ceremoniálu doprovázeli manžele Bushovi k helikoptéře. Mladí se vedli za ruce, paní Bushová se přidržovala rámě svého muže. Ženy byly na okraji, muži uprostřed. Poté, co nový prezidentský pár, ke kterému se přidal nový víceprezidentský pár společně zamávali odlétajícím a odcházejícím ze scény, přitulili se k sobě, ženy se postavily doprostřed a muži na okraj, pochybuji, že za tím byl nějaký protokol. Myslím, že jen jiná atmosféra, která  vyzařuje z uvolněných úsměvů nového prezidenta a jeho ženy,  jejího účesu, originálního oblékání bez křeče nějakých očekávání. Dýchala na mě přirozenost. Poté, co prezident podepsal levou rukou jmenování nové administrace, jsem přepnula na zprávy na ČT1. Najednou jsem byla v jiném světě. Světě bez jisker, lidí pěkně oděných, pěkně vypadajících, zarážející však byly jejich oči, oči bez světel.

Spojené státy jsem navštívila při různých příležitostech čtyřikrát a po revoluci byla  s Američany v intenzivním kontaktu,  byť často jen písemném, též jsem se hodně stýkala se zde žijícími. Moje zkušenost s tímto národem a jeho příslušníky koresponduje s tím, co jsem včera viděla při inauguraci. Poznala jsem je jako lidi velkorysé, tolerantní, usměvavé, přející druhým jejich úspěch. To, co mi bylo často předhazováno jakožto výtka Ameriky, tedy její expanze a export jejich názorů do ostatního světa a jako příklad bylo dáváno to, co vídáme ve zprávách, tedy násilí, pohromy, blbé filmy, arogance, to je také možná to, co od nich chceme importovat.  Vedle jejich politiky, která je nepochybně dominantní, mají kvetoucí občanskou společnost. Nevládní organizace tam mají zelenou, jsou podporovány a financovány spoluobčany ve stylu: „Já nemám čas něco dělat pro druhé, tak ti přispěji, když to děláš za mě.“ Filantropie je součástí života, když mám, tak dám. Však na ní byly Spojené státy vystavěny. Přistěhovalci si museli vlastními silami postavit nemocnici, tu první, v Pensylvánii, jsem navštívila. Pracně se složili na to, aby vybudovali jedno křídlo, po čase pracně druhé, no a když ho měli, tak to celé přece museli dostavět. Stejně tak budovali kostely, školy, svůj politický systém, který je otázkou, zda jen oni exportují, či mi s chutí importujeme. Měli bychom však se vším všudy, i s tou jejich občanskou společností, která je jeho nedílnou součástí.   

Včerejší prezidentská inaugurace bylo svěží, pozitivní, dojemné divadlo. Nechyběly racionální projevy, nechyběly emoce. Kéž bych takové optimistické divadlo zažila někdy na domácí scéně!