Hrací prvky na dětských hřištích by měly podléhat přísným normám. Nevím však, jaké normě podléhají nerezové skluzavky a další prvky z tohoto materiálu, které se za letních dní rozpalují do neuvěřitelné teploty.
Malé děti bývají při třicetistupňových vedrech, které byly letošního léta na denním pořádku polonahé, jen v kraťasech, hrozilo jim popálení, i když si jen sedly, natož, když by je napadlo se na skluzavce sklouznout. Dospělí museli být stále ve střehu, viděla jsem, jak zkoušejí, zda je herní prvek provozuschopný. Když jsem jednu maminku upozornila, že nerezový kolotoč je rozpálený a skluzavka též, odpověděla, že den předtím to bylo mnohem horší. Nabízí se otázka - při dnešních materiálech a technologiích, jaká lobby prosadila toto vybavení?
Hřiště bývají krásná, lákají k návštěvě, avšak bezpečná nejsou, momentálně myslím na onen rozpálený nerez. Byla jsem jednou na hřišti s učitelkou mateřské školky, která pravila, že by se svěřenými dětmi na veřejné hřiště nešla. Drží je v atestovaném prostoru nejbližšího okolí školky s tím, že do rizika úrazu ve veřejném prostoru mohou jít rodiče, nikoliv ona.
Děti se mají na hřištích naučit základním pohybovým dovednostem a sociálním kontaktům, paradoxní je, že jinde, než ve vyhrazeném prostoru - vzhledem k přebujelému automobilismu, k tomu nemají příležitost. Hřiště bývají většinou oplocená, cesta k nim je hororem proplétání se mezi parkujícími auty, nedostatečnými přechody, hulvátskými řidiči, které opatrně jdoucí matky s kočárky zdržují od jejich cílů.
To však by byla další kapitola o tom, v jakém prostředí naše děti vyrůstají, jak svobodní občané a občanky z nich budou, když se nemohou svobodně a bezpečně dostat ze svého domova tam, kam by chtěly a potřebovaly. I ony bývají nakládány do aut a voženy často do školek a škol vzdálených pár minut pěší chůze od bydliště. Nedostatek pohybu si pak musí vynahrazovat v umělých posilovnách, jestli vůbec někde.
Na venkově, odkud jsem se nedávno vrátila, se prostor před domem, kde jsme si jako děti hrávaly, změnil v parkoviště, místní děti tráví spoustu času u počítačů, a když jsem je vzala k řece, tak na zpáteční cestě osmiletá holčička fňukala, že ji bolí nožičky, vyžadovala, aby pro ni někdo přijel.
Zpět však k původní myšlence – rozpáleným nerezovým skluzavkám, kolotočům a průlezkám. Ani bych se nedivila, kdyby mi někdo v tomto našem kafkalandu namítl, že se děti musí poučit i o tom, že něco pálí, když už dnes nemají doma kamna…
Domnívám se však, že poučení o možnosti popálení není smyslem skluzavek a kolotočů na veřejných dětských hřištích.
