Bezejmenná u prezidenta (1990–1992)

Současné diskuse o morálním charizma Václava Havla doplňuji o osobní zkušenost práce v jeho osobním sekretariátu těsně po revoluci. Kladu si otázku, zda ignorance nebyla jednou z možných příčin selhání vize pravdy a lásky, která nezvítězila nad lží a nenávistí.

Zavolali mi domů, zda bych nechtěla pracovat v osobním sekretariátu prezidenta republiky. Byly dva měsíce po sametové revoluci a já byla v domácnosti. Začátkem listopadu jsem sekla s úklidem v mateřské školce, kam jsem dávala mladšího synka, aby přivykal kolektivu, jak se v dobách komunismu žádalo, a kde jsem chtěla být společně s ním.

Přátelé p. p. zavolali s vysvětlením, že jsou zavaleni prací, korespondencí, tisíce lidí píší prezidentovi, volají mu, navštěvují ho a jeho nejbližší pomocníci nezvládají odpovídat a komunikovat. Chvilku jsem váhala, byl konec ledna, blížily se dvoudenní pololetní prázdniny, na které jsem původně zamýšlela jet se synky na venkov. Nakonec jsem změnila plány, neboť zvědavost a pokušení byly veliké.

Posadila jsem děti do vlaku směr babička a vydala se na nábřeží, kde mě uvítal budoucí šéf, osobní tajemník prezidenta republiky, a divadelní agentka prezidenta. Našli mé jméno v totalitním diáři důvěryhodných spolupracovnic a pozvali mě s tím, že potřebují naléhavou pomoc s kancelářskými pracemi. Odhadovala jsem spolupráci na dva měsíce a zůstala nakonec dva roky. Místnost na nábřeží, do které jsem poprvé vstoupila, byla zavalená neotevřenými dopisy, nad kterými mé úřednické srdíčko zaplesalo. Zde se konečně mohu realizovat a být užitečná! Pustila jsem se do práce, ještě předtím jsem si však podmínila být do jedné hodiny doma, abych stihla vyzvednout mladšího synka ze školky. Nechtěla jsem ho vrhnout do stoprocentního víru kolektivismu na úkor služby, byť samotnému prezidentovi.

Začala jsem otevírat dopisy, třídit je a přemýšlet o nejlepší možné organizaci práce. V kanceláři byl jeden mechanický psací stroj, bílé kancelářské obálky a čisté papíry, pravděpodobný pozůstatek po komunistické firmě, která v prvním patře domu na nábřeží sídlila. Bylo prvního února, neměla jsem vyřízenou jedinou náležitost, které je třeba při uzavírání pracovního poměru. Otevřela jsem obyčejný sešit, nalinkovala sloupce a nadepsala: pořadové číslo, datum, obsah, vyřízeno, kdy, jak a veškeré dopisy, které přišly po mém nástupu na adresu p. p., začaly být vzorně vyřizovány a evidovány. Otevírala jsem resty z revolučního nadšení a pečlivě četla všechny dopisy, pohledy a korespondenční lístky. Tam, kde si lidé stěžovali na křivdy komunismu, postoupila jsem korespondenci prokuratuře a institucím, v jejichž kompetenci sporné záležitosti byly. Ony sice příliš nefungovaly, šok z revoluce a strach z toho, co bude následovat, ochromil fungování státu. Zírala jsem s překvapením, jak jsou dospělí lidé na úrovni dětí z mateřské školky, kterým najednou vzali paní učitelku (vedoucí úlohu strany) a otevřeli branku u zahrádky (státní hranice), která školku (Československo) obklopuje.

Dětičky (občané a občanky) lítaly sem a tam, bály se vyjít z otevřené branky a jen zoufale natahovaly své bezbranné a bezmocné ručičky k nové naději, kterou se stal prezident hlásající, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Samy od sebe? Jak jsem už zmínila, instituce, kterým jsem stížnosti posílala, nefungovaly, ale vhodnější řešení jsem nenacházela. Má osobní kapacita stačila jen na sekretářskou a organizační práci. Naštěstí drtivá většina bezprostřední korespondence přicházející na nábřeží spočívala v gratulacích a děkovných dopisech. Ty jsem ukládala do archivních krabic.

Od února, kdy jsem nastoupila, jsem začala na všechny dopisy odpovídat, byť pouhým poděkováním. Dopisům jsem dávala pořadové číslo, pod kterým byly archivovány, na psacím stroji vyťukávala odpověď. Bylo na mé zodpovědnosti, co a jak odpovím. Evidovala jsem, vymýšlela odpovědi, archivovala a šéf se pod mé literární výtvory podepisoval svým jménem. Napadlo mě občas, že by bylo slušné napsat, kdo vyřizuje, styděla jsem se však si o své zviditelňování říkat, abych nevypadala ambiciózně. Uspokojila jsem se vlastním vysvětlením, že to nejspíš na prezidentských dopisech není estetické, a nechala věcem jejich volný patriarchální průběh. Během pár měsíců dostal osobní sekretariát darem první počítač, který sice neuměl česky, háčky a čárky jsem v těch bouřlivých porevolučních dnech dopisovala rukou, ale okamžitě jsem ocenila výhodu a přednost této techniky oproti obyčejnému psacímu stroji. Později, když externí kutil vytvořil českou abecedu, upravil můj šéf, osobní tajemník prezidenta, program evidence došlé pošty tak, že se pouhým kliknutím adresy přemisťovaly, kam bylo potřeba. Už nikdy jsem s tak dobrým programem nepřišla do kontaktu a těžko se později vyrovnávala s horšími.

Ze stovek dopisů, na které jsem odpovídala, si ještě dnes vybavuji zoufalý dopis matky, jejíž dcera propadla náboženskému sektářství. Odpověď byla na hlavičkovém dopisním papíru se zeleně vytištěným vlastnoručním podpisem prezidenta a červeným srdíčkem, podepsaná osobním tajemníkem, vymyšlená mnou. Napsala jsem tehdy, že p. p. s tím nemůže nic dělat, ať nechá vše času, snad dcera vystřízliví, a když ne, jsou horší úlety, třeba k drogám. Také si vzpomínám na dopis amerického hocha, který se zamiloval do české dívky. Ta ho odmítla a on se obracel na hlavu československého státu se žádostí o pomoc. Odpověď jsem dávala dohromady s učitelem angličtiny a dost dobře jsme se bavili. Učila jsem se anglicky, on se učil česky, a tak jsme bez komunikačních zábran formulovali prezidentské dopisy, z nichž tento mi z toho množství utkvěl v paměti. Byl totiž prvním zdrojem konfliktu s osobním tajemníkem prezidenta, který přišel jednoho dne do kanceláře a vítězoslavně vykřikoval, co mu zamilovaný americký pisatel na jeho dopis odpověděl. Zarazila jsem se, zarazila i jeho v projevu a pravila, že ten dopis jsem psala já s učitelem angličtiny, proč tedy říká, že jemu odpověděl?

Tehdy jsem si poprvé uvědomila, jak za mizerný sekretářský plat dávám k dobru své know-how, myšlenky i organizační talent, a začal ve mně hlodat brouk pochybností, zda není mé energie a tvořivosti zde, v této anonymitě, škoda. Profesní růst žádný, osobní taktéž, doživotní odsouzení ke stereotypní sekretářské rutině. Rozhodla jsem se odejít, právě když uplynuly dva roky od mého nástupu. Porevoluční nadšení v té době opadávalo, lidé přestávali psát, z osmdesáti dopisů denně jich najednou bylo osm a já se začínala nudit. Zůstala po mně plná stěna polic s krabicemi, v nich má malá literární dílka. Originální odpovědi na originální dopisy. Nikdo z nich nevyčte, že jsem byla jejich autorkou. Osobní tajemník se podepisoval pod mé myšlenky. Když jsem později viděla, jak si každý hlídá autorská práva na každou blbost, vzpomněla jsem si na armády anonymních žen historie, jejichž myšlenky si muži přivlastnili a se ziskem poté prodali… Později vydal osobní tajemník a můj bývalý šéf sbírku dětských dopisů, které děti adresovaly panu prezidentovi a které jsem dávala stranou a třídila, jinak by zapadly v tisícovkách ostatních dopisů. V knize o mně nebyla žádná zmínka, o poděkování nemluvě, a tak jsem si v duchu pogratulovala, že jsem včas odešla.

Cítila jsem, že pro prezidenta a jeho lidi jsem byla nikým, důležité však bylo, že pravda a láska chtěly vítězit nad zlem a nenávistí. Možná že tato maličkost byla jedním z mnoha možných důvodů, který zapříčinil neúspěch této, jinak krásné vize.

(Zveřejněno v Quo vadis, femina? http://www.quovadisfemina.cz/dl/QVF_na_web1.pdf)