Běda ženám, kterým muži vládnou

Můžeme procházet historií a vidět, že být princeznou nebylo žádnou idylkou, jak popisují pohádky. Uvědomíme si původ a kořeny církevního majetku, pochopíme současný požadavek EU na čtyřicetiprocentní účast žen ve správních radách a EU pogratulujeme k Nobelově ceně míru. Přinejmenším proto, že chce-li dnešní žena žít svůj život, nemusí do kláštera. Může být malou paní a nemusí být velkou otrokyní.

Žádné staré zlaté časy nebyly. Ženy, ke kterým vzhlížíme se zájmem a obdivem - české panovnice a šlechtičny byly nástroji moci, prostředkem k získání většího území. Králové se ženili, aby zplodili potomka, dědice trůnu a majetku. Narodila-li se dcera, tak byla v útlém věku zasnoubena, aby rozmnožila majetek a rozšířila teritorium.

Jednou z motivací svaté Anežky české byla touha uniknout tomuto kupčení. Už v jejích osmi letech ji otec zasnoubil s císařským synem Jindřichem. Tímto příbuzenským vztahem si Přemysl Otakar I. chtěl upevnit své postavení na středoevropské scéně. Aby se Anežka přizpůsobila uvažování budoucího chotě, byla poslána na vychování do Vídně, kde se vše zamotalo dvorskými intrikami. Anežka byla následně požadována anglickým králem Jindřichem III., pak znovu původním Jindřichem a nakonec i jeho otcem Fridrichem II., mužem v letech, tehdy však nejmocnějším Evropanem. Než by byla jen „zbožím“ a předmětem cizích zájmů, tak raději nechtěla být ničí a patřit sama sobě, což ve středověku nebylo možné. Vstoupila do kláštera a zasnoubila se Bohu.

Bouřlivé osudy českých panovnic popsal Felix Krumlowský v knize „Běda ženám, kterým muži vládnou“, kde dává do souvislosti jejich osudy s událostmi Evropy 9. -17. století.

Karel IV., otec vlasti byl oženěn v sedmi letech se stejně starou Blankou z Valois, čemuž udělil oficiální souhlas papež Jan XXII. Po svatbě se děti nevydaly na svatební cestu a už vůbec ne do Prahy, neboť Blanky otec poznamenal, že „lidé oné vlasti nemají dobré mravy“.

Za zmínku stojí gratulace, kterou napsal Francesco Petrarca třetí Karlově ženě Anně Svídnické: „Nechť tato Tvoje a moje společná radost se neumenšuje tím, že první Tvůj plod je ženského rodu.“ Když se pak narodil Václav IV., vážil přes čtyři kila a takové množství ryzího zlata věnoval císař bazilice v Cáchách. Při porodu třetího dítěte matka zemřela, a král truchlil mnohem víc než po úmrtí prvních dvou manželek. Omezil politické a diplomatické aktivity a většinu času trávil na Karlštejně. Nicméně potřeboval otupit napětí mezi rakouským zetěm Rudolfem, a tak zaměřil pozornost na šestnáctiletou vnučku dosavadního spojence, polského Kazimíra III. - Alžbětu Pomořanskou proslulou silou a schopností lámat želeno. Měl s ní šest potomků. Dcera Anna byla několikrát zasnoubená; nakonec se stala manželkou anglického krále Richarda II. Proslula dobrotivou povahou stejně jako kdysi Markéta - „dobrá královna Dagmar“ provdaná za dánského Valdemara II.

V roce 1402 začal v Betlémské kapli kázat Jan Hus, jehož velkou zastánkyní byla Žofie Bavorská, druhá manželka Václava IV., které napsal z Kostnice, aby „byla v pravdě boží stálá a nepohoršovala se nad ním jako nad kacířem.“

První písemné svědectví ženy je pětadvacet česky psaných dopisů Perchty z Rožmberka, které diktovala oddanému písaři. Otec Oldřich II. z Rožmberka nazývaný „sloupem království tohoto a údem nejmocnějším“ se vyčerpal husitskými válkami, a když oddával v roce 1449 nejmladší dceru za Hanuše z Lichtenštejna, tak zeti zůstal dlužen její věno. Hanuš ženu týral a sekýroval, což vystihla tím, že „jaktěživ na žádnú ženu nikdy laskav nebyl.“

Co se politiky týče, je zajímavé, že významné šlechtické rody si nárokovaly nejdůležitější zemské úřady a z nich vyplývající politický vliv z titulu majetku. Dnes se lidé pouštějí do politiky, aby si pomohli jejím prostřednictvím k penězům a majetku.

Na hradech a zámcích se intrikovalo a obchodovalo s dětmi, územím, majetkem a mocí. Na podzámčí se vliv honorace podepisoval příkladem špatné praxe; lid se udržoval v poslušnosti pomocí ideologie a represí. Měla různé podoby, nejhorší snad je čarodějnictví, o kterém napsal traktát převor dominikánského kláštera v Basileji Johanes Nider  (†1438). V roce 1478 jmenoval papež Sixtus IV. inkvizitorem i pro Čechy a Moravu Heinricha Kramera, přičemž motivem a zájmem inkvizice býval často majetek. Doloženo je, že na Šumpersku žila zámožná rodina Sattlerů. Tamní inkvizitor Jindřich František Bobling z Edelstadtu (†1698), fanatický vyhledavač čarodějnic věděl, že když po úspěšném procesu dostane rodinu na popraviště, tak z jejího majetku získá nemalou část. Za zmínku stojí, že i Kateřina Keplerová, matka známého hvězdáře, strávila 405 dní ve vězení za podezření z čarodějnictví.

Můžeme procházet historií a vidět, že být princeznou nebylo žádnou idylkou, jak popisují pohádky.  Uvědomíme si původ a kořeny církevního majetku, pochopíme současný požadavek EU na čtyřicetiprocentní účast žen ve správních radách, a EU pogratulujeme k Nobelově ceně míru. Přinejmenším proto, že chce-li dnešní žena žít svůj život, nemusí do kláštera. Může být malou paní, nemusí být velkou otrokyní.