„Jsem jen nástroj boží vůle, sluha boží“, opakovaně říkal ajurvédský lékař v ten samý čas, kdy čeští lékaři dávali houfně výpovědi podezíráni veřejností, že jsou sluhy mamonu a nástroje farmaceutického průmyslu.
Netoužila jsem v Indii navštívit lékaře, chtěla jsem jen okusit proslulou ajurvédskou masáž. Reklamy útočily ze všech stran, kam však jít? Když dva dělají totéž, není to totéž. I po absolvování stejné teorie a stejné praxe není výsledkem stejná kvalita. V každé profesi jsou jedinci průměrní, podprůměrní a nadprůměrní.
U nás si nestěžuji, v průběhu času jsem se zorientovala a na "své" lékařky a lékaře nedám dopustit, ale tam, v Indii, v tom zmatku? Chodívala jsem kolem lékárny, kde nabízeli i masáž a už jsem tam málem skončila, kdybych nepotkala Češku Danu žijící v Mnichově, toho času v Puttaparti. Ptám se jí a ona odpoví: „Tam nechoď, nejsou dobří, jdi třetí ulicí doleva, až uvidíš tři schůdky, tam je masáž a doktor s dobrou pověstí.“
Vydala jsem se zjistit, kolik to bude stát. Hodinová masáž 400 rupií, tedy 200 Kč s tím, že mám přijít druhý den v osm hodin ráno. Lékař mě vyšetří a vybere tu nejvhodnější proceduru. Vzala jsem si informační leták evropské úrovně, ze kterého jsem zjistila, že se nacházím přímo v ajurvédské nemocnici, kde se mimo jiné dělají masáže zaměřené na posílení jednotlivých tělesných orgánů.
Zvědavost mě druhý den nedala dospat. Přišla jsem dřív, lékařův pomocník mi dal formulář, abych vyplnila chorobopis. Napsala jsem "vrozená srdeční vada", "appendix", netušila jsem, jak se řeknou "vytržené mandle". Lékař přišel za chvíli, domlouvali jsme se většinou prostřednictvím posunků. Rozumět indické angličtině je hlavolam sám o sobě, půlhodinový rozhovor byl úsměvný, ještě, že existuje řeč těla.
Opakovaně vysvětloval, že může pomoci jen těm lidem, kterým je uzdravení přáno z vyšší moci. On sám je jen jejím nástrojem. Zmínila jsem, že naše autority v bílých pláštích se často chovají jako kdyby byli bozi, kteří mají naše životy ve svých rukou a ve své moci, na což pravil, že západní medicínu dobře zná; on si je však vědom svých limitů. Ptal se mě, zda nemám diabetes, či vysoký tlak. S humorem jsem odvětila, že „not yet“, na což se zatvářil velmi přísně a odmítavě, ať „nikdy“, zdůrazňoval „NIKDY“ neříkám, že ještě ne. Tím si přivolávám, že ta situace nastane. K nemocem se mám stavět vždy zásadně odmítavě.
Komunikoval srdečně, líbilo se mu mé jméno a příjmení, prý počáteční slabika „hai“ značí v sanskrtu „od srdce“ a lidé se potkávají srdcem, nikoliv hlavou. Dostala jsem své pacientské ajurvédské číslo s tím, že jsem druhá Češka v jeho evidenci. Poté mi dlouho poslouchal tep, změřil tlak, zvážil. Pak pravil, že mi předepíše 45minutovou masáž srdce, které mám v pořádku, ale jde o to, aby bylo ve stejně dobrém stavu i za třicet let, následovat bude masáž celého těla a zakončeno bude 45minutovou masáží čela. Celková cena 1 150 rupií. Polekala jsem se, že mám jen tisícovku, on mě uklidnil, že to nevadí. Během celé masáže bude v místnosti znít „óm“ a já mám tuto hlásku také říkat. Což se stalo a byl to velký zážitek. Vydržela jsem „ómovat“ asi hodinu, pak se zvuk začal při masáži třást, tak jsem toho nechala. Nicméně jsem si stihla uvědomit význam léčby zvukem, rezonancí.
Po masáži mě masérka vyčistila uši, donutila vdechnout kouř ze zapáleného a poté zhasnutého jakéhosi špalíku, musela jsem si vykloktat a peelingem ze sebe smýt olej.
Odcházela jsem po jedenácté, tedy po více než tříhodinové proceduře s tím, že by bylo vhodné přijít opakovaně aspoň sedmkrát, aby byl efekt zaručen. Byla jsem však jen zvědavá na masáž, nedopracovala jsem se k rozhodnutí investovat do intenzivní prevence. Doufám, že příště.
