„Mám měsíční dítě, je mi přes pětašedesát a žijeme na hranici chudoby“, stěžoval si novopečený otec na výroční konferenci k rokům aktivního stárnutí, dobrovolnictví a občanství reprezentaci ministerstev sociálních věcí, školství, zdravotnictví, evropských institucí a přítomné veřejnosti.
Instituce řešily a přítomní se na úkor otce bavili. Nabízel se dotaz ohledně jeho zodpovědnosti: „Proč plodíte na stará kolena dítě, nejste-li ekonomicky zdatný jako božský Karel či jiná VIP?. Až bude dítě promovat, budete devadesátník, dožijete-li se toho vůbec a je otázkou, v jakém stavu.“ Nahlas se však nikdo nezeptal - s ohledem na špatnou náladu otce, který za smíchu přítomných ještě dodával cosi o překlenování mezigeneračních bariér a potřeby mezigenerační solidarity.
O přestávce konference, která se konala 2.12.2013 v Kaiserštejnském paláci jsme na nadhozené téma mezigeneračně diskutovali se závěrem, že věk se sice prodlužuje, ale elixír mládí stále není, ač se alchymisté dob minulých a vědci časů přítomných snažili a snaží sebevíc. Délka života - kvantita nebývá úměrná jeho kvalitě.
Kolemjdoucí senior naši debatu zaslechl a zavtipkoval: „Já s tím nemám problém. Projdu se turistickou trasou a omládnu mezi mladými turistkami.“ Prošel rychle, takže nemohl zaslechnout námitku: „Vy ano, ale ženám procházka mezi mladými koloušky vrásek neubere a díky zákonitostem přírody se matkami na stará kolena nestanou, což je určitá genderová výhoda, neboť jim nehrozí v tomto směru žádné pokušení.“ A jsou to také ženy, které se dožívají vyššího věku.
Ageismus, Age management, stáří začíná být velkým celospolečenským tématem. Prodlužuje se věk a nikdo neví, jak vytvářet zdroje pro sociální zabezpečení stárnoucí populace. Věda vymýšlí náhradní díly do opotřebovaných organismů, důsledky vynálezů však neřeší. Mám výhled do Domova seniorů, kde byla před dvaceti lety tři patra chodících klientů a jedno patro ležících. Dnes je poměr opačný, na jedno patro chodících připadají tři patra ležících. Přilehlý park byl zastaven dalšími pavilóny, neboť stávající kapacita nestačila.
Kmotřičky smrti se bojíme a je setrvalou snahou ji všemi možnými způsoby přelstít.
Ve výkonové společnosti je odchod do důchodu a s ním spojené nicnedělání, respektive nepodílení se na tvorbě HDP spojen s pocitem marnosti a zbytečnosti, což optimismu nepřidá. Age management řeší zapojování starších lidí do řízení společnosti, aby se využil jejich potenciál zkušeností a znalostí. Zaměstnaný senior je dobrý senior, avšak i zaměstnaný junior je dobrý junior. Co si však počít s armádou nezaměstnaných? Není-li práce pro mladé, jak má být pro staré?
Důchod přichází po sociologickém fenoménu „krize středního věku“, kdy by mělo být v našem životě všeho dosaženo a měli bychom tedy být spokojenými a šťastnými lidmi. Místo toho přichází pocit, že životních cílů bylo sice dosaženo, nicméně teď je prázdnota a to přece ještě nemůže být všechno.
Při řeči o aktivním občanství a aktivním stárnutí se myslí především vnější aktivita - pohyb a práce. Existuje však ještě aktivita vnitřní, kterou popsal Erich Fromm v Umění milovat. Tou se rozumí umění být sami sebou v souladu se svým vnitřním já. Tomuto umění by bylo dobré se učit od mládí, pakliže platí, že starého psa novým kouskům nenaučíš.
Prázdnoty, ke které dochází ztrátou zaměstnání, se nicméně dá využít k zastavení a poznávání, místo toho, aby se stárnoucí populace stávala dětinskou a snažila se pomocí módy a kosmetiky omladit a dokazovat si svěžest hledáním nových, mladých partnerů, klamat sama sebe.
Pětašedesátiletý otec měsíčního miminka si však na hranici chudoby bude těžko hledat čas, klid a soustředění na sebepoznávání, natož pro vnitřní aktivitu.
