Tituly s indexem

Do zeleniny já  nerad. Asi hodná ženská, ale taková herdek baba tam bejvávala. Vždycky když vyhrkla: „Co chceš?“ – nechtěl jsem vůbec nic.

   Asi to dělal ten její knírek na horním rtu a mohutná příď. Prostě měl jsem z ní jen respekt a žádnej plezír, pokud se vůbec o nákupech dá řici, že to je plezír. Bylo mi kolem dvanácti.  Naopak pro maso jsem ze začátku chodíval docela rád. Ne snad, že bychom žili někde pod Uralem, maso se u nás jídávalo běžně, ale i tak -  vždycky jsem měl pocit, že maso je  záležitost pro horních deset tisíc. Prostě u řezníka samá nóbl společnost. Se stejnýma síťovkama, se stejným frontovým syndromem, ale prostě „společnost“.

            „Tak co to dneska bude, pane inženýre (doktore, milostivá paní, mladý pane…)“ zahajoval vždycky každý tehdy ještě Stranou řízený smluvně-dodavatelský vztah pan řezník.  Vyslechl objednávku,  úslužně ukázal krásnou flákotu, otočil se, uřízl a začal balit. A kunčoft,  příjemně polichocen titulem, kerý mu nepatří,  přijal balíček  zaplatil a šel. S pocitem, že je pan Někdo. K „Židovi“ anebo vlastně od něj chodili zkrátka  samý titulovaný lidi. Dokonce i my, děcka, byli alespoň mladý páni a slečny, potažmo milostivé slečny.

            Zvláštní věc. Za zeleninu doma nikdy nebylo zle. Za „žida“ vždycky. Máma se vztekala. Neštymovalo mi to.  Došlo to tak daleko, že pro maso musel táta. Vzal mně s sebou. Vystáli jsme frontu, na tátu vyšel spolu s masem v papíru příjemný „pan doktor“ a šlo se domů. A opět průšvih…

            Při jednom z dalších nákupů mne máti hrubě ponížila. Dostal jsem do ruky papírek! Já, kterej si bez problému zapamatuje až deset položek!! Papírek s pokynem, abych ho panu řezníkovi předal.

            Stalo se. Stojím v řeznictví, tituly  se sypou jako mleté maso z výseku, lid nakupuje a já se nosem sunu už kolem pultu s uzeninami, takže co chvíla přijdu na řadu. „Tak co to dneska bude, študente!“ – Podávám papírek, pan řezník přečte. Zarazí se, usměje se, zabalí maso a dodá zcela mimo protokol:  „A pozdravuj maminku!“  Tehdy večer a pak i později až na pár výjimek, bylo doma jako zázrakem bez přeháněk i po „židovi“.

            Chtěl jsem znát důvod. Ale až po letech mi máma prozradila: „No, když on na každýho jen samý „pane doktore, pane inženýre“, ukáže na mžik tu hezčí stranu masa a pak tam ale nařízne i kližku a lůj. Tak jsem mu napsala – Buďte tak hodnej, a vobraťte to maso z obou stran. A rovnou před lidma…“

Drahně let poté postávám na chodbách fakulty. Zkouška z hebrejštiny midrašů a talmudu.  Všichni mají u sebe oxerovanej tahák se zhruba třemi, pěti  verši. Z toho se ten „talmud“ bude dělat. Nepřijde mi to fér podobně jako zouška z biblistiky, kdy si přednášející najednou musí stůj co stůj „něco vyřídit“, takže to pak všichni spolehlivě omastí z taháků. Ale neřeším. Spíš tak kecáme, kdo, jak a proč. Sympatická hujerka – taky se slušnou přídí, ale bez knírku – se svěřuje, že „ještě prolízt tímhle“, a pak by tu školu už mohla mít v kapse. Dáme se do řeči a nakonec zjistím, že jejím snem je kázat Krista v káznicích a v pasťácích. Hezký cíl. Ale  přiznejme si, tam tu hebrejštinu fakt potřebovat nebude. Té bych tu zkoušku snad taky dal jen za hubičku, anebo na těch pěti verších…

Ale to jsem krapet „off topic“. Zpět k těm titulům. S indexama. Vždyť tituly vůbec nemusí být na překážku. Dokud nemají žádnou validitu... Já bych klidně nechal paní Řápkovou dál hospodařit s Českými aerolinkami a jejím osobním morálním kreditem, vždyť není zdaleka jediná, a dneska si za 30 tisíc od padělatelů koupíte papír  i na Cambridge.  O titul konec konců nejde. Stejně záleží spíš na tom, jestli se to maso obrátí na pultě a před lidma. Pro pořádek by přeci prostě stačilo opatřit tituly indexem.  Navrhoval bych do začátku indexy tři..  NP – DZ – SF.  Hned vysvětlím.  NP = nakoupeno podvodem, DZ = dobré známosti a SF  by holt byl ten  tzv. sitzflajš. Česky – osezené maso. To pro ty, kdo si to fakt vyseděli, aby pak mohli kázat v káznicích.  Dokonce i na navštívenkách by to mohlo vypadat docela  nonšalantně.  Judr. Ilona Křapková D.Z.

            Anebo v úplně nejhorším případě, co takhle maličko přiznat vysokému školství jeho odpovídající vejšku? Aby žádná fakulta nebyla jen střední školou s „titulem“. Prostě obracet flákotu přímo na pultu. Tři povinné (a vlastní!) eseje za semestr. Komu to nepíše anebo v těch méně psacích oborech -  odpovídající cvika. Prostě vyšší nároky na poznávání. Vzdělání a vzdělanost namísto vzdělávání.  Ale to bych asi po všech chtěl příliš moc a kdo má zájem o poznání, zvládne to i bez titulu. Tak to snad radši ty indexy.