Expedice Brazíliie-Amazonie. Díl devátý - TAPÍR.

Ráno, jen jsem se probudil, tak průvodce přijel s člunem odněkud z džungle a vyložil na zadní čelo lodi Paku, což je poměrně velkej hlodavec asi tak o velikosti bobra.

Proti hlodavcům celkem nic nemám, protože si doma skoro každej tejden peču králíka no a krysu v Thajsku jsem nakonec taky sežral i když byla polosyrová (teda jen stehno a dozvěděl jsem se až po tom, co jsem to do sebe celkem s nechutí poslal).Paka byla ulovena na jídlo a až pozdě mě napadlo, že jsem si z ní mohl vzít hlodáky jako trofejku.Tady je prostě všechno, co se pohne, JANTAR-žrádlo.

Po snídani jsme zvolili v tom pařáku ještě siestu, když v tom přiletěl na druhým člunu z pralesa starší potomek od Porco Granje a vzrušeně něco volal.Bylo dílem okamžiku, kdy se průvodce ponořil do podpalubí a za chvíli vyjel po schodech s dvěma puškama.Skočili s Alim do člunu a vysokou rychlostí odletěli proti proudu Rio Negro.My jsme se po nějaký chvíli domluvili, že než čekat až se vrátí z výletu, takže si vezmeme zbývající člun a pokusíme se něco ulovit i když naše iluze o divoký rybařině v exotice už měly povážlivý trhliny.Když jsme měli všechno naložený a chystali se vyrazit, uslyšeli jsme zvuk motoru a tak jsme počkali, abychom viděli, jak v divočině pořídili lovci.Člun byl plnej zastřelenýho zvířete a musím říct, že jsem nepřišel na to, jak ho tam dostali, protože bych ho tipoval kolem dvou metráků a parkování u břehu většinou bylo skoro nemožný.

Byl to vzrostý samec Tapíra a řekl bych, že v nejlepších letech a v plné síle.Jeho vyhaslé oči se dívaly tak nějak zadumaně do NIKAM a čišelo z nich jakési smíření, rezignace a odevzdání se osudu.Vím, že to na mne tak zapůsobilo, protože pohled na to mrtvé stvoření byl pro mne mírným šokem a nebylo to příjemné, protože živých tvorů jsme v Amazonii ve volné přírodě viděli skutečně pomálu.A to ještě většinou jen ptáky a sem tam rybu.No tihle černí všežravci prostě zabijou a sežerou naprosto všechno( a tím fakt nemyslím tapíra, přesto, že měl břicho jako Paroubek,ale nebyl tak ošklivej).Představoval jsem si, jak tapír v klidu baští nějakou vegetaci, když ho ta nenažraná banda prostě zastřelí a ještě se mu pak smějou, za posmrtnou ejakulaci.Radši jsme odjeli na ryby, protože nám z toho nebylo veselo nikomu.Zajeli jsme do krásný laguny a snažili se vláčet popy, jenže bylo takový parno a slunce nás okusovalo tak brutálně, že jsme se museli uchýlit do aspoň částečnýho stínu stromů.

Pokoušeli jsme se chytit na pytlačku aspoň malou rybku na nástrahu jménem iska viva (živá rybka), ale nedařilo se nic.

Strávili jsme v tý výhni několik hodin a zase žádnej úspěch, co by stál za pozornost.Shodli jsme se na tom, že už nás to tady nebaví a vydali se zpátky k lodi, která byla pár set metrů po proudu.Jenže ouha……barka byla pryč a nebylo po ní ani vidu ani slechu.Nemohli jsme se dohodnout, kterým směrem ji pojedeme hledat.Trval jsem na tom, že kdyby pluli proti proudu, tak bychom je viděli a nebo aspoň slyšeli.

A to se nestalo. Jiná cesta tam nebyla, takže museli být níž po proudu-leda, že by se bavili tím, že asi dvacetitunovou loď protáhnou po břehuJ)Ale představa, že se na nás vybodli a prostě nás tam nechali s tím, že si člun vyzvednou až tehdy, kdy z nás budou ohlodaný kostry….ta nebyla nic moc.Tím spíš, že jsme neměli nic než rybářskej vercajk, dvě kudly a pár piv.V nádrži taky nebylo benzínu na cestu do civilizace a sjíždět Rio Negro s jednám pádýlkem na pramici, to by skutečně trvalo, protože teče v těch místech ještě míň, než Berounka.Navíc jsem dvě noci po sobě slyšel řvát Onca (jaguár) tak asi kilometr od nás a při tom tuhne krev v žilách, i když je člověk na velký lodi.Taky jsem si pak povšimnul, že pušky se přestěhovaly z podpalubí do hlavní kajuty, aby byly po ruce.Nám ale nepřebývalo na pramici ani pušek ani bezpečí vysoké paluby, tak jsme se docela tumlovali, abychom barku našli co nejdřív.Naštěstí jsme na ni narazili asi kilometr po proudu, ale opět se buranství našich „hostitelů“ projevilo v tom, že přejeli, aniž by nám dali vědět.Miloval jsem je čím dál, tím víc.Když jsme je našli, byl už tapír částečně rozbourán a nastěhován do mrazáku, následkem čehož byl celodenně nakopnut motor, aby byl proud z agregátu.Mezitím rozdělali na plážičce oheň, na kterým se opékala žebírka a chystána byla hostina.

Dokonce snesli z horní paluby stůl a židle, jakože nám to dají na stříbře a na pláži.My jsme se zatím koupali a užívali si přívětivé černé vody.Když bylo vše hotovo, tak Hakeo prostřela a začali nám nosit jídlo.Je fakt, že rýži a špagety už jsem nemohl ani cítit, protože to bylo prostě ke každému obědu i večeři.Jedl jsem už několik dní jen maso a zeleninu.Hostina vypadala hezky, ale o pečení masa na ohni vědí pendrek, protože žebírka byla polosyrová, ale za to aspoň pořádně připálená, takže to moc k jídlo nebylo.Ale aspoň to hezky vypadalo.Po jídle všechno sklidili a my se ještě vykoupali před cestou.Pak jsme zvedli kotvy a vyrazili zpět po proudu.S úděsem jsem si uvědomil, že to znamená rozhodně jednu zásadní věc.Už pojedeme jen přes území, která jsme prochytali a tudíž žádná vysněná loviště nás nečekají.

To nás nepotěšilo ani jednoho.Večer jsme pak zakotvili na místě sice neznámým, ale naše snaha ukecat večer aspoň sumce se opět nestřetla s pochopením ze strany těchto tvorů, takže jsme po večeři (kterou naštěstí dělala tchýně od Porco Granje v papiňáku, takže to už byl tapír v luxusní úpravě a my si konečně zase jednou pochutnali) jen tak popíjeli pivo a debatili.

Po cestě ještě proběhla jedna veselá a pozitivní příhoda.Starší syn Tlustýho Čuněte si každej den pouštěl z mobilu nějaký uřvaný písničky, což mi lezlo poměrně tlustě na nervy.No a dneska po cestě, zrovna když zase měl hudební produkci, mu jeho milovanej bílej mobil vyklouznul z ruky, rozkřápnul se o palubu na prvočinitele a kromě baterky úplně všechno spadlo do vln Rio Negra.Byl to nádhernej okamžik vidět toho arogantního spratka (kterej mi zlomil prut, jistě se účastnil sežrání mý bábovky, měl na praku jestli chytneme nějaký ryby a ohrnoval nos skoro nade vším, co se nás týkalo), jak nešťastně běží na zadní palubu a snaží se marně telefon ve vodě zahlídnout.Chvilku to vypadalo, že se i zoufale vrhne do vody (a tam by mu to mezi krokodýlama moc slušelo-to bych asi došel i pro kameru), ale nakonec do toho srab nešel a tak jsem musel vzít za vděk aspoň jeho slzama.Byla to rozhodně nejsvětlejší chvilka toho dne.Průvodce pak přinesl nádhernýho tukunare, kterýho ale chytil do sítě, což je pro nás nesportovní a nefér.

To oni ale pochopitelně neřeší, protože loví,aby se nažrali a ne proto, aby měli zážitek.

Večer jsme opět usínali za kráválu motoru a smradu výfuku, protože chlapci pečovali o maso.Další celej  den, kdy tam brali od nás plat a kromě vaření pro nás nehnuli prstem.Zato si pomohli k haldě masa, který smění za jiný věci.Ne-že by jim to člověk nepřál, ale z naší strany už se o žádným přátelství k nim mluvit nedalo, takže…..škoda slov.

Rozhodl jsem se, že s pasívním pokukováním po koaxiálu vedoucím od paraboly satelitu k televizi skončím.Prostě jsem vstal a kabel po asi minutě lámání povolil a bylo po signálu.V klidu jsem zalezl do hamaku a sledoval následní hemžení černochů , kteří najednou neměli v TV svou fotbalovou ligu.Moji společníci kvitovali mou diverzní akci spokojeným mručením a všem se nám usínalo nějak líp…

Celá fotogalerie expedice je zde...