44 let po invazi bratrstva rudé pracky.

V noci nás probudilo dunění, jaké jsem nikdy neslyšel. Rodiče mne uklidnili, že je asi za kopcem bouřka a šlo se zase spát. Ráno jsme sa naložili do naší Octavie Combi bleděmodré barvy a vyrazili přes město k babičce. Město bylo v divné atmosféře jako město duchů.

Když jsme se blížili k okraji města, stáli tam divně strakatí vojáci (regulovčíci) a naváděli nás, kudy máme jet a že úplně při krajinci.

Jinak to ani nešlo…celou šířku silnice zabíraly tanky.

Nikdy jsem tank neviděl jinak, než na obrázku, nebo v televizi a tak jsem měl oči navrch hlavy.

Bylo mi necelých sedm let a prožíval jsem to jako dobrodružství.

Mí rodiče už tak moc nadšení nebyli. Byli zkroušení, nechtěli mi nic říct a já poprvé a naposledy viděl v očích svého táty kromě vzteku taky strach.

Nepamatuji si, jak naši odpovídali na mé všetečné otázky, ale dělali to velice neurčitě a já se svou zvědavostí musel přijít věci na kloub.

To se stalo po návratu od babičky, když mi kamarádi řekli, že nás přepadli rusáci a že asi bude válka.

Válku jsem znal z filmů a vůbec se mi nezamlouvala, takže jsme s klukama podnikali první diverzní činnosti tím způsobem, že jsme stáli v tlupě na křižovatce a na ruské vojáky křičeli neohroženě:“Idi damoj!“.

Co to znamená, jsem se dozvěděl až asi po týdnu.

Táta skoro nemluvil, pořád poslouchal zakázané stanice v radiu, byl zamračený a bylo vidět, že má velké starosti.

Nezažil jsem žádnou střelbu, ani oheň, jako tomu bylo třeba v Praze, ale dobře si pamatuju tu všeobecnou náladu, kdy z lidí čišelo zoufalství, zlost, strach, beznaděj a nikdo netušil, co bude dál.

S pravdou o invazi a o komunistech mne táta začal seznamovat až později, když mi bylo zhruba deset roků a dělal to velice sofistikovaně.

Tak abych věděl, co je špatně, co je dobře a odkud co pochází, ale zároveň tak, abych nemohl vyžvanit něco, co by naši rodinu ohrozilo.

Českou a německou televizi jsme doma sledovali tak 50:50, takže zdrojů informací bylo dost.

Je to už 44 let a rusáci jsou naštěstí zpátky v Rusku a okolí, i když to vypadalo na trvalou návštěvu.

Ale na tu strašlivě stísněnou náladu a atmosféru strachu, kdy se naši báli promluvit i před sousedy…na tu nikdy nezapomenu.