Od dob co jsem chodila do hodin hudební výchovy si dávám sakra pozor jak a kam si sedám.
Když jsem docházela jako holka do hodin klavíru, jednou se mi přihodila věc, kdy se mi odejít už málem nepodařilo.
Znáte jistě ty sedátka ke klavírům, dají se otáčením vytočit nahoru nebo dolů podle toho, jak vysoký je klavírista, aby se nehrbil , nebo právě třeba aby dítě nemělo ruce moc vysoko. Ruce by měly být v pravém úhlu, podle toho se sedátko upravuje.
V naší učebně jsme měli sedátko staré, ošoupané, které na rozdíl od hladkého, které měla naše babi, kam jsem chodila cvičit, mělo tohle na okraji takovou vystouplou lištičku. Několikrát jsem si zatrhla silonky, to ale bylo „ prd“ v porovnání s tím, co ještě mi tohle blbé sedátko způsobilo.
Hraju, hraju ..už asi půl hodiny a cítím celou dobu, jak mě divně tlačí něco zespodu do nohou. Protože jsem ale zrovna na tuto hodinu moc necvičila a učitelka byla naštvaná, nechtěla jsem si stěžovat a tak jsem tiše protrpěla celou hodinu.
Po skončení hodiny učitelka zmizela na chvíli ze třídy a já si balila pomalu noty.
Zvednu se, že vstanu, ale COŽE ?? pocit, který asi popíšu jedině jako: neměla jsem nohy!!! Viděla jsem je, ale prostě tam nebyly. Necítila jsem je. Byly mrtvé…totálně odkrvené po hodině hraní a díky sedátku co tlačilo byl přerušen přívod krve a nastalo paralyzování celých dolních končetin. MÝCH krásných končetinek v bílých podkolenkách a sandálkách.
No vstát jsem nějak musela a tak jsem se vší silou opřela o piáno a s vypětím sil se snažila dobelhat ke svým věcem. Sice byly vzdálené asi 3 metry, ale připadalo mi to jako by mě od nich dělil oceán.
No zkuste se postavit na něco, co se tváří jako dva cizí špalky ze dřeva , co vám podsunuli pod zadek a vypovídává vám to navíc službu. Pohybem jakým jsem se dostala od sedátka, přes učitelky stůl až k židli bych nazvala „styl robota míchlý se stylem chůze člověka po obrně“navíc s nekontrolovatelným podlamováním v kolenou. Myslím, že jsem to popsala zcela přesně.
K tomu si představte 10 letou holčičku s culíčkama v šatičkách a sandálkách, která doteď byla naprosto normální…
Výraz žáčka, který mě celou dobu sledoval a šel po mě na řadu jako vždycky ,bych nazvala NEPŘEDSTÍRANÝ ÚDIV…jen tu otevřenou pusu si mohl odpustit.
Myslím, že si asi musel říkat něco ve smyslu „ týý vado,ta holka umí napodobit božího robotickýho Chikanga“….anebo „ týý jo, taková hezká holčička to byla a teď je takhle strašně nemocná…“
P.S. Dostala jsem se z toho.
