Všímáte si taky?

Jezdím často autem,proto když jednou za čas zvolím hromadnou dopravu,docela se i na to těším.Užívám si,že můžu v autobuse jen tak pozorovat lidi a vypnout.Bavilo mě vždycky jen tak si přemýšlet kdo jsou ti lidé,odkud a kam asi cestují a co se jim honí hlavou podle jejich výrazů.Nejsou mi jedno.Zajímají mě.

Dnes jsem se vezla metrem jen jednosměrně.Nastoupili jsme nejdříve do tramvaje,která kamarádku skřípla do dveří,pak jsem přesedala na metro.Do metra za mnou vcházel muž se slepeckou holí.Nejdříve jsem přemýšlela jestli na něj počkat a pomoci mu,ale protože jsem slyšela pravidelný ťukot,usoudila jsem,že pán cestu zná a tak jsem alespoň schody kráčela za většího dupání podpadky,než je u mě běžné,protože vím,že slepci vnímají více sluchem,napadlo mě,že podle mého dupotu,který se rozléhal vestibulem,i kdyby pán cestu neznal,bude mít zhruba představu,kolik schodů ho čeká.Taková malá úleva svědomí.

Metro akorát přijíždělo,nastoupila jsem hned prvními dveřmi a než se rozjelo,stihl ještě mladík opodál vlastním tělem rozevřít zavírající se dveře,aby dobíhající dívka stihla ještě naskočit..moc se mi to gesto líbilo,a i slečna ho s úsměvem ocenila.Popošla jsem k volné sedačce a usadila se naproti postaršímu pánovi.Pozoruji jako obvykle a honí se mi myšlenky,když přelétnu pohledem naproti sedícího muže a zjišťuji,že si mě "potajmu" fotí přes mobil.Protože jsem si nebyla jistá,otočila jsem jakoby s nezájmem pohled do úhlu,abych se ve vhodný okamžik mohla rychle podívat na jeho ruce,jestli se mi to nezdá.Pán držel mobil v poloze,jako že si prohlíží fotky,ale když myslel,že se nedívám,natočil mobil a cvak...,když jsem zjistila,že se mi to fakt nezdá,podívala jsem se mu do tváře a viděla vyděšený výraz přistiženého při činu ...prudce jsem se zvedla a hlavou se mi prohnala myšlenka...bože,nějakej úchyl!Neměla jsem strach,měla jsem vztek.Mé historky o úchylácích zas jindy..

Na další lince metra jsem si sedla a zase pozoruji.Seděla jsem nejblíž čelem ke dveřím a tak měla dobrý výhled na přistupující a vystupující spolujezdce.Najednou koukám a pán s batohem,chystající se vystoupit v příští zastávce, má zadní kapsu otevřenou a vyčuhují mu z ní cigarety jen vypadnout a ještě nějaké další osobní věci.Mírně jsem se zvedla a ťukla lehce pána do předloktí.Chtěla jsem říct "máte rozepnutý zip",ale neřekla jsem to asi dost nahlas nebo jasně...kde.. a tak se pán na mě podezíravě podíval,otočil se za sebe...znovu na mě,zopakovala jsem hlasitěji co jsem měla na srdci s gestikulací směrem k jeho zádům a to už pán batoh sundal a zkontroloval.Pak se podíval úplně jiným pohledem než předtím,stonásobně milejším a příjemným úsměvem řekl "děkuju Vám" a za chvíli vystoupil... ten příjemný pocit tam ale ještě chvíli zůstal..

Když jsem na Andělu vycházela z metra,stál před vchodem opět slepý muž s holí a psem.Když jsem ho míjela,zeptala jsem se,jestli nepotřebuje pomoct.Protože jsem ale na něj mluvila za chůze,možná si nebyl jistý,zda mluvím na něj a neodpovídal.Tak jsem udělala krok zpět,zastavila se a znovu se zeptala jestli můžu nějak pomoci,pán se mile usmál a řekl,že moc děkuje,ale že čeká..

Proč to ale všechno říkám.Před dvěma dny,mě při čekání ve frontě na bankomat míjel manželský pár,pán vezl paní na vozíku,zastavili se za mými zády a jak jsem předpokládala ve své hlavě,že asi chtějí projet,uhla jsem jim stranou.Jenže oni chtěli jít do lékárny,pán zastavil vozíček,oběhl paní a chytil za dveře,...no ano,konečně mi to došlo,že takhle asi těžko,paní zaveze dovnitř...skočila jsem ke dveřím a podržela je....to co se pánovi najednou objevilo ve tváři a hned nato i paní,mě zbavilo zcela slov...takový milý úsměv se slovy,"vy jste zlatá,mockrát děkujeme"....to mě paralyzovalo,vždyť jsem jen držela dveře.Bylo to ale spojené s takovým skvělým pocitem,že ho hodlám zažívat znovu..chci milý lidský úsměv,kontakt očí a vzájemně si projevenou úctu k člověku jako k bytosti..

Je mi celkem fuk,kdo si co myslí o tom co jsem tu teď napsala,jen jsem se bála sama za sebe ,že patřím spíš k těm druhým co nevidí a neslyší a tak jsem chtěla všem říct, že já jsem na sebe i za to málo pyšná,stejně jako na všechny ostatní lidi a spolucestující,kteří si nejen všimnou,ale také se jakkoliv mile a s úctou druhému projeví...