Velká "prdel"..,teda jak se to vezme

Letní povídka pro Víkend MF DNES   Příbuzní mohou mít všelijaké úmysly, mohou být příjemní i na zabití. Určitě si je ale nemůžeme vybrat, protože pak by to nebyli příbuzní, ale přátelé.

Ten den jsem se vyletnila. Vzhledem k počasí jsem se oblékla do bílých šatů s výstřihem, který mi přišel ale moc odvážný, tak jsem ho sepla broží po babičce. Vypasované šaty a kolem boků rozšířené z příjemného lehkého plátýnka se spodničkou jsem vytáhla skoro po třech letech. Zkontrolovala jsem se v zrcadle a vyrazila ven.

Tyhle šaty jsou dost podobné šatům z nejznámější scény Marilyn Monroe nad foukajícím průduchem. Přestože mám k Marilyn se svými tmavými vlasy hodně daleko, své kulatější tvary stejně jako ona už nějaký čas neskrývám pod vytahaná trika a občas mám i chuť vyjít si v nějakém zajímavém kousku ze šatníku, který je nepřehlédnutelný.

Celý den jsem se nosila po městě a cítila se v bílých šatičkách neskutečně lehce a vzdušně.

Ne tak už na chatě, kam jsme dorazili v odpoledních hodinách.

Než jsem stihla vybalit věci z auta a převléci se do vhodnějších šatů, objevila se za vrátky teta.

Tetě je bezmála skoro 80 let a vždycky když jí vidím, mám radost. Upřímnou radost, že vidím človíčka, který je ještě žijící, a z generace naší široké části rodiny, která má kořeny na Slovensku, a z níž žije už jen tahle pražská teta, sestra mé slovenské babičky.

Pokaždé se s tetou srdečně vítám, obejmeme se a dáme si pusu.

A pokaždé také přijde stará známá věta: „ Ty potvoro, ty se ani neukážeš, to nevíš kde mě hledat!?“

Přestože nesnáším jakékoliv vítání, které začíná výčitkou, zvykla jsem si, že některé lidi ve svém okolí nezměním a tak jsem si řekla, že podobnou výčitku budu brát už provždy pozitivně a překládám si jí do svého jazyka jako: „ ráda tě vidím, a ještě radši bych tě viděla častěji“.

Tentokrát ale teta pokračovala ve vítání k mému překvapení slovy: „ to se nestydíš, nosit takovouhle prrrdel?“

Překlad selhal a já zůstala zkoprnělá…

 Podívala jsem se na tetu, abych z jejího výrazu vyčetla, že to byl snad jen pokus o jakýsi divný vtip, abychom se spolu snad zasmály. Ale teta zcela jasně a znovu ještě důraznějším tónem, kdy hlas posadila ještě hlouběji, našpulila pusu do polohy „tfujtajksl“ a protože se asi z mého tupého výrazu domnívala, že blbě slyším, zopakovala úderněji : „ taková mladá a takovou prdel nosit, vždyť je to vostuda, to se nestydíš?“…ještě měla dodat „ ty hambářko“ a plivnout vedle nohy a byl by obraz pohoršení dokonán.

Zakoktala jsem a zmohla se jen na provinilé : „ ale jemu se to líbí“ a stočila jsem pohled k příteli, který stál od nás několik metrů a který mi mé pozadí často chválí.

Tetě očividně odpověď nestačila a tak jsem přidala ještě omluvně : „ ale já teď hubnu…“

 Až nyní teta souhlasně kývla a jako známku spokojenosti, mě už pustila a štrádovala si to sednout do křesla.

 Zůstala jsem stát jak podťatá…

Ve vteřině byl tentam pocit romantické víly v bílých šatech, které mi vzduchem vlály spolu s rozpuštěnými vlasy. Dostavil se pocit těžkotonážní velkoplošné selky v nevkusné umaštěné zástěře. Potupená jsem se se sklopenou hlavou odkráčela do chaty převléct, abych už nikoho dalšího svým ohromným zadkem snad nepobuřovala.

Nejdřív mi bylo do breku, ale za chvíli už jsem byla na válečné rozzuřené výpravě- co já se omlouvám, za svůj pěknej zadek, ať si říká kdo chce co chce, bude mi skoro čtyřicet! a já tady budu fňukat nad někým, kdo si mě pořád plete s 10 ti letou holčičkou ?

Měla jsem v tu chvíli chuť udělat tetě kafe „ála Maryša“…jenže teta, ke svému štěstí kafe nepije. Na protest jsem jí tedy nenabídla nic…byla jsem přece na válečném tažení.

Ubohá teta myslím přežila necelou hodinu mého válčení zcela v klidu, dehydratována pod naší stinnou markýzou. V rozhovoru s tátou, který se jí po zbytek času na rozdíl ode mě plně věnoval, jí nejspíš vůbec nedošlo, že jsme uprostřed válečného pole a že jí právě srážím z koně k zemi a mečem u její hlavy řvu „omluv se!!!“

Když pak měla nejspíš žízeň, odkráčela si úplně v klidu do své chaty svlažit svá vyprahlá ústa a já zůstala uprostřed válečného pole sama, ještě stále krvácející nad prostořekostí zlého pokrevního příbuzného, který si s lehkostí prostě utekl z boje. Tak todle teda néééééé...

Tu bitvu jsem si sice už musela dobojovat sama v sobě, ale na další jsem už připravená a šavle budou lítat vzduchem, pokud teta přijde zase s nějakou „milou poznámkou.“

 Nejspíš jí řeknu: ..taky tě ráda vidím teto....jsem přece slušná holka se slušným pozadím.

 S mladší sestrou jsem taky nepochodila, uzavřela můj zážitek slovy: „ no to si děláš prdel!!!!“

…a jsme zase tam kde jsme začali