Kde jsou ty časy,kdy jsem tu věc měla ještě docela v oblibě.Napadá mě třeba 4.ročník na intru,150 km od svého kluka se těšim na smluvené čtvrteční večerní zavolání a na to,až vychovatelka zavolá mé jméno a řekne: "máš telefon".Brala jsem tenkrát to divné šedozelené sluchátko do ruky úplně s jiným pocitem než dnes o dost moderní bezdrátovou placku.Těšila jsem se na všechno co jsem pak slyšela a přitom koukala na otočný ciferník a hrála si s kroucenou natahovací šňůrou a binkala s ní o kraj stolu.
A můj kluk na druhém konci stál v budce někde na Kladně a dělal při telefonování kdovíco podobného.Možná čmáral do zlatých stránek přivázaných drátem,nebo něco ryl klíčem do laku telefonního automatu.Možná se různě opíral a přešlapoval stejně jako já jsem si poposedávala a vrtěla se na židli.
Teď mě ta malá telefonovací krabice obtěžuje,terorizuje a mučí na každém kroku.A můžu si říkat,že má tvar čokolády,schovat jí do pouzdra,aby nebyla vidět,jen ten pěkný obal.I když si navolím oblíbené vyzvánění,pomalu se mi stává protivným s každým zazvoněním.
Nevím už jak si vytvořit vztah k věci,dnes tak běžné,jako je mobilní telefon.Tak soukromé,že jí nosím v kabelce všude a stále,osobní tak,že při každem zvednutí se představuji jménem,VĚC která je se mnou všude a nablízku jak není nikdo z těch co bych nablízku mít chtěla a měla.Dokonce i na toaletě a ve vaně leží někde nadosah a to se mi častěji stalo,že propriety,které jsou nutnou součástí těchto míst nadosah nebyly nebo nebyly vůbec.MOBIL kupodivu ano!
Zírám jak je ta věc vtíravá a vlezlá jako mráz na holé kůži,
drzá a vyrušující v nevhodných okamžicích,jako pomyslná "osina.."
popudlivá,když mě obsah rozčílí,
bolavá,když mám otlačené ucho
zbytečně drahá,když telefonuju za jízdy autem,
studená v zimě,
rozpálená v létě,
nebezpečná v bouřce,
a vymyslím ještě 50 věcí proč tu věc u sebe nechci.Přesto má u mě proti mé vůli své místo,zdá se,na doživotí.
A korunu všemu jsem tomu nasadila před pár lety,když jsem se rozhodla pro "svobodné" povolání,což ale reálně znamená,že moje existence závisí na tom,kolikrát denně dobrovolně vezmu tuhle věc do ruky a budu do ní mluvit,abych si zajistila "potravu".
Když to mám udělat opravdu bych v tu chvíli radši žila zpátky v době,kdy bych potravu honila s lukem po lese.
Člověk,který mi nedávno sdělil pro mě nepochopitelné,že ho telefonování BAVÍ ,a byl to kupodivu muž,podezírám,že je Marťan a přivezl "to" sem.
Chci tu věc mít ráda a naučit se s ní vycházet,zacházet a žít,protože se jí stejně asi nezbavím i když jsem se o to pokoušela,když mi na chatě sjela do wc.
Chtěla bych z ní mít dokonce radost.Jak naivní..!
A protože mi moje nesnášenlivost způsobuje kromě jiného i ne zrovna dobrou náladu,rozhodla jsem se situaci řešit návštěvou odborníka.
Při sezení proti paní terapeutce,která mě vyzvala,ať si představím,že ona je ten přístroj,jsem se rozpačitě uchichtla,že to fakt nejde.Po opakovaných výzvách k představám a hlasitému vyjádření svých pocitů vůči přístroji =terapeutce už jsem ale po chvíli hulákala :"NESNÁŠÍM TĚ,JSI HNUSNÁ MALÁ,ČERNÁ KRABICE S BLBEJMA TLAČÍTKAMA A MILIONEM KRAVIN,KTERÝ VŮBEC NEPOTŘEBUJU."
Terapeutka mě pochválila.
Učinek to mělo asi týdenní,kdy se mi volalo taknějak "lehčeji"při představě trošku vykulené paní terapeutky.
Vyhledala jsem znovu odborníka,tentokrát psycholožku ON-LINE.Rada zněla: pomáhat si několikrát denně opakovaně autosugescí "VOLÁM SICE NERADA,ALE KDYŽ POTŘEBUJI NEDĚLÁ MI TO VĚTŠÍ PROBLÉMY,VOLÁNÍ JE NAPROSTO NORMÁLNÍ BĚŽNÁ VĚC" a výsledky se po 2-4 týdnech dostaví.Čekám na ně 9.týden a asi se už nedočkám..
Možná právě mobil brnká na nějakou oslabenou strunu mé osobnosti a možná je výzvou k tomu na sobě něco změnit,zapracovat na tom,nebo se s tím přímo porvat.
Zatím nevím jak.
Co mi jde nejlépe jsou úhybné manévry.
Zkoušela jsem sázky,tresty,odměny,ale výsledek je vždy stejný.Ze všeho se vykecám.
Párkrát jsem ale musela úmluvu dodržet.
Pro představu jsem si jednou zvolila jako trest ranní vstávání,což nesnáším také, a protože to byla částečně sázka,musela jsem ve 4.30 dovézt snídani,čerstvou taštičku z pumpy a džus do jedné kanceláře přes celou Prahu.Ráno jsem se vypotácela v teplácích a v keckách,přestože jsem zvyklá chodit v podpadcích a halenkách.V mrazu, bez klíčů od hlavní brány jsem lezla přes vysoký dřevěný plot natolik neohrabaně,že jsem se napíchla a rozdrbla si tepláky od stehna až k rozkroku.Ani takových věcí nejsem ušetřena za honbou vytvořit si k telefonu pozitivní vztah nebo návyk.
Takže až někomu z vás,a mé jméno znáte,budu příště volat,představte si,prosím,co jsem asi ještě musela všechno zažít než jsem zrovna vám zavolala.Buďte na mě milí,i já budu,mám prý v telefonu příjemný a milý hlas.Nejsem a nikdy nebudu "operátorkou".
TY TAKY NEMUSÍM..
