O střídavé péči vyprávím na potkání..

 ..že se nehodí pro každého, to vím, z vyprávění různých příběhů . Občas se setkávám s lidmi, které podle jejich výrazu na tváři zarazí, když se zmíním, že mám syna ve střídavé péči.

Nepřekvapuje mě jejich reakce, jsou to převážně matky, které vychovávají nebo vychovaly své děti buď v kompletní rodině, nebo úplně samy.

Nedávno jsem se potkala s paní během jednoho průzkumu, do kterého jsem se zapojila a který mapuje životní situaci lidí nad 50 let.

 Když jsme se už po dotazování bavily o životě obecně a já zmínila, že mám syna ve střídavé péči, podívala se na mě paní zvláštním pohledem, který už znám a naše povídání na chvíli přetnulo ticho.

 Pro tyto případy vyprávím pořád to samé o okolnostech naší střídavé péče. Říkám vždycky – ona střídavá péče bylo jediné možné řešení v našem případě, nejen proto, že syn tátu potřebuje a jeho táta by za něj dýchal, kdyby mohl, ale také proto, že i já jsem potřebovala pracovat a sehnat práci, a  jak víme, pro ženu s dítětem to není jednoduché.

Paní už souhlasně pokyvovala a tak jsem pokračovala..

 Moje dítě má, a jsem si toho dobře vědomá, tátu, který je možná trochu výjimkou, stará se o něj odmalička, byl s ním v noci vzhůru, když mu rostly zoubky, nosil mi ho v noci na kojení, chodil s ním k doktorce na očkování, i k zubařce a když mohl, chtěl být u všeho. Vím, že tohle dost tatínků nedělá. Tenhle náš ano a možná i díky tomu si vytvořil k synovi silné pouto a ví o něm všechno.

Kdybych měla syna v péči sama a tatínek by měl jen víkendy, neumím si dost dobře představit, jak bych všechno zvládala, práci, nákupy, večeře, školu, kroužky, praní, žehlení, svačiny. Musela bych, to je jasné, ale byla bych uhoněná, vystresovaná matka, neměla bych čas ještě si se synem hrát a blbnout. A v jeho 18 ti letech, když mě přestane dítě potřebovat, co by bylo potom, skončil by mi život? Nejsem typ, co by obětoval život jen potřebám dítěte a v jeho dospělosti by čekal, že dítě se mu odvděčí, což je pro mě odstrašující příklad z naší rodiny.

Zvolila jsem tedy variantu, kdy v týdnu, kdy syna nemám si beru více práce a plánuji si čas podle sebe a v týdnu, kdy syna mám se snažím věnovat co nejvíc jemu. A myslím, že si ho víc užívám, víc se na něj těším, než když bych ho měla v péči každodenní. Všechno má své plusy i mínusy, to je jasné. Mínusy vidím ale minimální, protože průběžně komunikujeme a na všem se dokážeme dohodnout, hlavně bez jakýchkoliv výčitek, nářků a jiných zbytečných emocí.

Paní mě poslouchala,

a pak řekla- to má váš syn štěstí, že má takového tátu a Vy taky, toho si važte.

 Začala sama vyprávět, že její dcery, dnes už dospělé, přestože se o ně jejich otec moc nezajímal, vždycky ho hledaly, po tom co odešel a bylo jasné, že jim chybí.

Zmínila i situaci, kterou jsem vysledovala i v jiných případech – když se jeden z rodičů o dítě přestane sám zajímat, dítě na sebe začne různě upozorňovat, vyhledává ho, snaží se získat si jeho pozornost.

Tato matka dvou dcer vyprávěla i o tom, jak dcery do určitého věku o otci básnily, těšily se na něj, opřádaly jeho osobu závojem vlastností, které ve skutečnosti neměl.

Tuto matku to samozřejmě asi mrzelo, když věděla, že jejich otec zdaleka není hodný takového obdivu, nemohla jim vyprávět, že se nestará, jak by otec měl a opustil i další rodinu a další dvě děti a má v pořadí 3.manželku a s ní další dítě, kde se tento nefunkční model otce opakuje. Že po rozchodu, kdy mu nechala klíče od domu, aby mohl za dcerami přijít kdykoliv bude chtít jí z domu zmizely všechny cenné věci, dokonce hodiny po jejích rodičích. Když s ním v klidu situaci rozebírala, včetně toho, že jí finančně nepřispívá a vzal si i co mu nepatří, dostalo se jí odpovědi – moje milá, ty tomu přece nemůžeš vůbec rozumět…

Mrzelo jí, že děti neocení to, že jejich matka se o ně stará docela sama, že je unavená, aby všechno zvládla. Všechno co dělala ona bylo samozřejmé a automatické. Pochopitelně.

 Když viděla obě dvě holčičky, jak se týden dopředu těší na to, jak jejich otec jednou za 2 měsíce přijede, jak jsou nedočkavé a natěšené, jistě ji píchlo u srdce. Ale byla natolik rozumná, že si svoje smutky nechala pro sebe a jejich radost chápala.

Byla tu i od toho, aby utěšila uplakané oči a uchlácholila zklamané dušičky vymyšleným vyprávěním o tom, jak tatínek má opravdu moc práce, když den před víkendem zavolal, že přijet nemůže.

Příběh je vždycky trochu jiný, přesto se některé okolnosti, co slýchám, dost podobají.

Podle mého názoru, a také z jejího vyprávění, už dospělé dcery postupem času pochopily a vysledovaly samy, jak se celá situace s jejich tatínkem má. Maminku dnes berou jako kamarádku a mají společně moc hezké vztahy.

 Že jim táta ale ve výchově chyběl, je jasné - dodala paní nakonec.

 Tato paní je dnes v důchodu, který má velmi malý na to, aby ji uživil, proto provozuje svůj obchod s potravinami, kde je od rána do večera. Je to paní velice sympatická, veselá, s optimistickým postojem k životu. Jedna její dcera se odstěhovala s přítelem do pronajatého bytu, ale jsou stále v kontaktu. Druhá dcera žije s ní a pracuje v bance v nedalekém městě.

Paní má přítele, který se během našeho povídání několikrát v obchodě objevil, a kterého vždy vtipně poslala pryč s tím, že si povídáme a není to pro jeho uši, usmál se, odešel a za půl hodinky už tam byl zas. Sympatický chlapík v montérkách, s veselýma očima jí zrovna odčerpával vodu ze zatopeného sklepa. Jak řekla, žijí každý ve svém domě a vypomáhají si vzájemně a naprosto jim to vyhovuje. Bylo vidět, že se mají rádi,respektují se a život berou s humorem.

Rozloučily jsme se moc hezky, popřály si zdraví a úspěšné podnikání a odjížděla jsem s pocitem, že bych tuhle paní ještě ráda někdy viděla, abych jí do té malé vesničky u Berouna jela jen pozdravit a zeptat se, jak se jí daří…