Mé setkání s úchylem...kéž by nebylo

Na to, že se setkám v životě s úchylem mě nikdo nepřipravil. Ty situace byly pro mě jako dítě strašlivé a pocity různorodé a velmi, velmi stresující.

Když jsem se poprvé v životě setkala s úchylem, bylo mi asi 5 let. Moje máma pracovala na poště a tenhle mladý člověk, který se jí jevil jako sympatický usměvavý mladý muž, který má rád děti, jezdil na poštu s balíky.

Protože máme poštu přímo v domě, kde jsem vyrůstala, chodily jsme za mámou často. Tento balíkář mě ale děsil od samého začátku. Nejen, že jakési hrátky s křehkou holčičkou v šatičkách, kterou vyhazoval do vzduchu nepřiměřeně vysoko, až se mi tajil dech neuměl ukočírovat a vyhazoval mě tak dlouho dokud jsem nekřičela ve křeči "mami pomoc" nebo ho nezačala štípat, což mu ale vůbec nevadilo, zrovnatak hned po jeho prvních dotecích jsem cítila nevysvětlitelný odpor k tomuto pořád divně usměvavému obtloustlému upocenému pánovi.Bylo mu odhadem něco přes dvacet.

To, že se mě při různých lochtačkách snažil dotýkat na místech, která cizímu rozhodně nepřísluší, bafal na mě spoza skříně tak hlasitě, až se mi podlamovaly nohy a doslova mě děsil, honil mě po rozlehlé hale se stolky doručovatelek, kdy jsem se v hrůze modlila ať mě nechytí,i kdybych si nohy měla zlámat, tomu všemu se moje máma hihňala se slovy " ten to ale s dětma umí"... jak se strašně pletla!. Nebyla u všeho přítomná a úchyl využíval času, kdy si dělala svou práci, ale musela vidět můj vyděšený výraz, roztřesený nohy a kolikrát jsem brečela a křečovitě se jí držela,ať mě on už nechá napokoji. Pamatuju si, jak mi řekla...prosím tě, co vyvádíš?!!Cítila jsem se ke všemu ještě hloupě a provinile.

Řekla jsem jí doma, že na mě divně šahá, ale asi tomu nechtěla věřit. Měla ho ráda, působil na ní sympatickým dojmem, zato já měla osipky, když vyslovila jen jeho jméno. Řekla jsem to i starší sestře, která byla taky jeho oblíbeným terčem, když se zrovna zjevil, a ta mi potvrdila, že je jí to taky nepříjemný a že jí sahal na kalhotky. Slíbily jsme si, že jakmile tam balíkář bude, nepůjdem tam. Poznaly jsme totiž jeho auto.

Úchyla číslo dva jsem potkala asi v 10ti letech v tramvaji v Plzni, když jsem jela na hudebku.Tramvaje jezdily tenkrát jen po jednom voze a našlápnuté k prasknutí, obzvlášť když šli lidi ze škodovky, co už samo o sobě byl stres, jestli stihnu včas vystoupit, než se proderu davem, který, postupně přistupující,mě tlačil od dveří stále hlouběji do útrob vozu. Většinou jsem měla hlavu nacpanou někde u zadnic spolucestujících, kteří mě mačkali ze všech stran. Už to nebyl moc příjemný pocit.

Tenkrát jsem se dostala ale během pár zastávek s vystupující vlnou až k sedačce u prvních dveří, kde jsem se chytla tyče a kde seděl starší pán s holí a silnými brýlemi.

Byl zanedbaného zjevu, umaštěnými vlasy a nuzného oblečení v horku nabalený do svetru. Ještě dnes po skoro 30 ti letech bych tvrdila, že měl svetr zelenou barvu. Díval se několik zastávek střídavě z okna a na mě až jsem ucítila něco šimrat na své noze. Nejdřív jsem se ošívala, v mačkanici jsem myslela, že je to něčí taška, ale když jsem se podrbala, ucítila jsem ruku. Byla to jeho ruka, která se šourala pomalu po mé noze pod šatičkama od kolena směrem nahoru.Vyděsilo mě to, ale uklidnila jsem se, že pán nevidí a asi se spletl a ruku jsem mu odstrčila. Jenže po pár vteřinách ruka už zas byla zpátky. Stála jsem ještě pár vteřin vyděšeně odstrkující ruku, která se pořád vracela a současně s přetahovanou ve mě zesiloval pocit strachu, děsu, bezmoci, roztřásla jsem se tak, že jsem upustila igelitku s notama, rychle jsem ji sebrala a okamžitě jsem se začala rvát davem směrem k prostředním dveřím tramvaje. Měla jsem celou dobu pocit, že se za mnou sápe, slzy jsem měla na krajíčku a jediný co jsem chtěla, vystoupit a aby tam byl táta nebo máma.

Rvala jsem se asi tak šíleně, že jsem měla pocit, že se dav v tramvaji přede mnou rozbíhá do stran a prorvala jsem se až ven na zastávku, kde jsem zalapala po čerstvém vzduchu. Děsila jsem se aby nevystoupil za mnou a nechytil mě na zastávce, pozorovala jsem dveře a když se zavřely, vjel do mě takový pocit slabosti, že jsem myslela, že se neudržím na nohou.Bylo mi na omdlení, ale byla jsem šťastná, že je pryč.Další tramvaj jsem nechala odjet a vážně uvažovala, že dojdu na hudebku 5 zastávek pěšky, ale abych nezměškala hodinu, nakonec jsem do další nastoupila. Od těch dob jsem v MHD pozorovala lidi a když si v trolejbusu cestou k babi ke mně někdo přisedl na dvojsedačku, zvedla jsem se a radši stála u dveří, abych byla blízko k únikové cestě.

Měla jsem ještě jedno osobní setkání s úchylem, když mi bylo 20, ale o tom zas jindy. To bylo opravdové setkání s člověkem  nevyzpytatelným a narušeným, sexuálně obtěžujícím, kterého si mi povedlo zvládnout i když to nebylo vůbec jednoduché a musela jsem zachovat chladnou hlavu.. a pak popravdě ještě jedno setkání,když mi bylo 17, které se mi zvládnout nepovedlo, ale na to musím sebrat odvahu, abych o tom někdy napsala.

Tímto chci jen říct, že pokud jste rodiče, věřte svým dětem. A taky je pozorujte. Pocity se zrcadlí v chování dětí a když jsou vystrašené, něco se jim děje o čem se třeba bojí mluvit. Já jsem o tom už víckrát s rodiči nemluvila, pocit, který jsem měla byl, že jsem jim nechtěla přidělávat starost a taky jsem si myslela, že mi to neuvěří...