A máme tu čtvrtý rozchod. Je významný. Myslím ten rozchod. Partner je také významný, to samozřejmě. Ale rozchod je vánočně - novoroční.
Mé rozchody mají několik fází a já jsem aktuálně asi právě ve čtvrté a páté.
Před skoro sedmi lety jsem potkala v pořadí čtrvrtý, pro můj život významný partnerský protějšek, který se mi sice na první pohled vůbec nelíbil a nedávala jsem mu příliš šancí, ale postupně se z něj vyklubal celkem sympaťák, a tak jsem se nechala sbalit. Jak jsem zjišťovala, měli jsme čím dál víc věcí společných a začali jsme se doplňovat tak, jako když do sebe zapadnou puzzle. Bylo to tak téměř ve všem. Bylo i pár věcí, ve kterých jsme si ponechali svojí individualitu. Já nemám ráda country a dechovku, on nemá rád Deník Bridget Jonesové a Lásku nebeskou.
Teď nejím, skoro nespím...
Před měsícem jsem ho vyhodila z bytu.
Hmmm.... vyhodila z bytu zní moc přísně. Odešel. Nebránil se, nereagoval, nemluvil, neřešil. Poslední dobu si nechal jen nakládat a nakládat. Ruply mi nervy. Je v něm vůbec nějakej chlap? Má nějakou hrdost, názor, pocit, nápad?
V tu chvíli jsem nevěděla, že tnu do živého, když mu vypočítávám, jak peníze hrají ve vztahu významnou roli. Mlčel. Neřekl jediné slovo.
A zmizel.
První fáze, která u mě po rozchodu přichází, trvala přibližně měsíc, a nazvala bych jí FALEŠNÁ EUFORIE. Falešná, protože je vždycky dočasná a je úplným opakem toho, co přichází po ní. Je v duchu : konečně problém vyřešen, už nějakou dobu mě štval, vadilo mi tohle a tamto, teď budu mít klid, paráda, začnu si plánovat, co všechno jsem s ním nestihla a nezažila, všechno doženu, zařídím si věci sama, nepotřebuju ho, jedu na výlet do Německa.
Okolí se diví, vrtí hlavou...říká, neblázni.
Pokyvuji hlavou, ano, vím, teď jsem hrdinka- říkám seberironicky, protože vím přesně co přijde. Přesto se chovám úplně naopak, v duchu falešné euforky a ta si mne ruce - pařáty křivé. Teď si to ale vůbec nechci přpouštět, nechci nic řešit. Ani náhodou nebudu fňukat, natož prosit. Jsem hrdá žena ! Jsem bojovnice. Jsem Xena.
Ostatně on taky nic neřeší. Mlčí. Přijde jen zpráva do mobilu, že by si přál rozchod v klidu, zůstat přátelé a mám vrátit auto. Auto, které mi předával na 5.výročí, které jsme slavili přenocováním v hotelu. Stejně tak i vloni. A bylo to pokaždý nádherný..i bez auta.
Na zprávu nereaguji. Neberu ji totiž vážně. Potřebujeme jen trochu času, říkám si, potřebujeme oba přemýšlet, co k sobě cítíme, jestli ještě vůbec něco cítíme. Stejně to nemůže myslet vážně, po 6 letech vztahu tohle? Jen zpráva? Blbost. Vždyť ho znám..vždyť si umíme povídat..ty prokecané večery...
Jsou tu svátky.
Neřešená situace se přehoupla do vánočních svátků a ani jeden z nás neřešil nic z toho, co bude dál.Chovali jsem se oba dva jako vítězové, ne jako poražení.
Ztrácíme přitom oba.
Přešly svátky a mně se konečně rozsvítilo: On čeká na reakci. Celou dobu!!! Stav falešné euforie přešel do stavu osvícení nebo spíš ROZSVÍCENÍ a akutního návalu uvědomění :"DOPR..le, pos..la jsem to!!! Ne,proboha, že není pozdě?, musím se teď vyjádřit, začíná to bolet, chybí mi, kde je? Přijde ještě? To nemyslel vážně, tu zprávu, že ne. Co jsem to zas provedla...Musím se omluvit."
Mobil nezapípal ani za hodinu, ani další den. Měl na to právo., když já se neozvala měsíc.
Přišla fáze ODMÍTNUTÍ SI PŘIPUSTIT, že jsem to nejspíš totálně podělala ...
Debilní doba mobilní, už se nejsme schopni bavit normálně ( ...vydrž , to také přijde...to je další z fází : OSOBNÍ KONFRONTACE).
Fáze UMÍRÁM NA LÁSKU a UŽ NIKDY NEBUDU ŠŤASTNÁ jsou fáze pekelné, nejpekelnější a těmi procházím právě teď. Bolí strašně, nemůžu se dívat na fotky, které na mě odevšad vyskakují, nemůžu poslouchat rádio, nemůžu o tom mluvit, nemůžu vůbec mluvit! Nemůžu jíst, nemůžu spát, nemůžu telefonovat, abych se nerozbrečela. Volám jen kámošce, protože ta už to se mnou zažila. Čas utíká nějak mimoděk, nesoustředím se, na otázky odpovídám blbosti, zírám do prázdna, duchem jsem jinde. Navenek se tvářím statečně, ráno vstávám dřív než obvykle, maluju si neoblomnou tvář, ale uvnitř jsem hromádka rozsypaných příběhů, které s ním už neprožiju...
To všechno proto, protože přišel ROZSUDEK. " Nemá to cenu, navrhuji rozchod".
Místo svého návrhu, jsem poděkovala a hezky se rozloučila. Teď už ho totiž chápu. Rozumím mu.
Ale POŘÁD NECHCI VĚŘIT V KONEC.
Hledám berličky...všude možně, i tam kde nemám...Ale všechno jenom proto, že mám strach a potřebuju se někam schovat. Strach, že už tak skvělýho chlapa nepotkám...a navíc ho fakt miluju. Jinak bych tu takhle nešílela.
Letos objednaný hotel k výročí jsem zatím stále ještě neměla sílu zrušit.
Kritická sedmička. Doufala jsem, že S NÍM ji tentokrát PŘEŽIJU.
